inventární číslo: L89-102
výška v cm: 21x29,7 (A4)
šířka v cm:
Představujeme V. Havel
Za posledních dvacet let byly o něm popsány stohy papíru, odvysílány hodiny relací. A podle dějinami osvědčeného přísloví, že doma nikdo není prorokem byl nám představován jako zrádce zaprodanec, rozvratník samozvanec, ba ďábel sám. – Je to spisovatel a dramatik, který dvacet let neviděl ani jediné představení své hry na českém profesionálním jevišti, dvacet let nevycestoval ani na Východ ani na Západ a dvacet let nikdo nesměl spatřit jeho tvář na televizní obrazovce. Ve světě sklízely jeho hry úspěchy, jeho spisy byly překládány do cizích jazyků, byl odměňován významnými zahraničními literárními cenami. Doma byl pivovarským dělníkem nebo těžce manuálně pracoval ve vězení. Na trhu světové kultury, stejně jako v ekonomice, je vysoká konkurence, úspěchy se nedají předstírat a ceny se neudělují z protekce. Člověk se může prosadit jenom vysokou kvalitou své práce.
„Jsem spisovatel a píšu to, co chci a ne to, co by na mně chtěli jiní, a angažuji-li se jinak, než svou literární tvorbou, dělám to prostě proto, že to cítím jako svou přirozenou lidskou a občanskou povinnost.“
Proč strávil Václav Havel téměř pět let svého života ve vězení? Protože nebyl nikdy jiný než dnes. Protože v dubnu 1975 žádal otevřeným dopisem Gustáva Husáka, aby zvážil míru své historické odpovědnosti za osud této země. Protože vystoupil na obranu nespravedlivě stíhaných občanů. Protože v Chartě 77 žádal o dodržování zákonů a dialog. Dnes tak módní slovo d i a l o g bylo ve chvíli, kdy je V. Havel vyslovil v Chartě posuzováno jako trestný čin podvracení republiky.
Při druhém zatčení v roce 1979 mu bylo před procesem nabídnuto, že může vycestovat na studijní pobyt do USA. „Odmítl jsem jej z mnoha důvodů: Ze solidarity se svými přáteli: proto, že když jsme si jisti svou pravdou, nezdá se mi být chlapské utíkat od následků toho, že ji zastáváme: ale i prostě proto, že se nechci stát emigrantem.“ Byl odsouzen k trestu vězení na čtyři a půl roku nepodmíněně. A po propuštění z vězení na otázku, zda někdy pociťoval ke svým věznitelům nenávist, odpověděl: „Nenávist neumím a jsem tomu rád. Když pro nic jiného tak už proto, že nenávist kalí zrak a tím znemožňuje hledat pravdu.“
Po návratu z vězení zůstal ve vlasti, ačkoli na Západě mohl mít klid, slávu a dobré bydlo. „Můj buržoazní původ ve mně probudil (nebo přesněji: posílil) cosi jako sociální cit, totiž odpor k nezaslouženým výsadám, k nespravedlivým sociálním přehradám, k jakékoli rodové či jiné předurčenosti k tak zvanému vyššímu postavení, ke každému ponižování lidské důstojnosti. Myslím, že všichni by měli mít, pokud možno, stejné šance.“ Ti, kdož počítají s tím, že V. Havel usiluje o obnovení „buržoazního pořádku“ se hluboce mýlí. Narodil se sice v podnikatelské rodině (1936), ale všechny školy absolvoval při zaměstnání, na vojně byl dva roky, u divadla začínal jako kulisák a oženil se (1964) s dívkou ryze proletářského původu: jeho žena Olga podnes zůstala pilířem jeho života a nejpovolanějším kritikem jeho počínání. A pokud mu chybí nějaký talent, je to talent braní. Své literární ceny rozdává přátelům v existenční nouzi a považuje to za samozřejmé.
„Nejsem komunista ani antikomunista a kritizuji-li svou vládu, pak nikoli proto, že je komunistická, ale proto, že je špatná.“
Václava Havla jsme viděli 15. ledna 1989, jak rozpačitě stojí s kyticí růži před parlamentem, neboť se mu nepodařilo proniknout k soše sv. Václava, aby je tam položil na památku Jana Palacha. Druhého dne byl na Václavském náměstí zatčen a 21. února odsouzen k 9 měsícům trestu vězení v druhé nápravné skupině. Doma se zvedla vlna a ve světě uragán protestů. Václav Havel byl 17. května podmíněně propuštěn a Miloš Jakeš usoudil, že V. Havla už zavírat nemůžeme, protože hned protestují všechny hlavy státu.
Za půl roku zmasakrovali bezbranné mladé lidi, kteří měli jen písně, rozžaté svíčky holé ruce a v nich růže. Ustrnulý čas dějin vystartoval k rekordnímu sprintu, vypukla revoluce a byla ze Západu podpořena zásilkou zbraní: 12 000 tulipánů z Holandska a 50 000 růží s Portugalska. V čele bezbranné „sametové“ revoluce stanul Václav Havel se závazkem k tezi filosofa Jana Patočky: „Skutečnou zkouškou člověka není, jak splní roli, kterou si sám vymyslel, ale jak splní roli, která mu byla osudem přisouzena.“
Václav Havel odpoví: „Nikdy bych z ruky nepustil něco, co nepovažuji za hotové.“
A heslo prezidenta Osvoboditele proměňuje na „Pravda a láska zvítězí.“ (kr)