Martin Klíma

S dětmi jsem o tom, když na to přišla řeč, mluvil. Není to rodinné tajemství, na druhou stranu to ale samozřejmě není tak, že přijdu domů, oni se sesednou v kruhu a řeknou: Tatínku, povídej, jak to bylo v tom listopadu. A podobně moji rodiče. Maminka si dokumenty, které se vysílají, nahrává, ale žádný nový archivní materiál, který by se dal odvysílat, se už asi nenajde. Moji rodiče na mě byli samozřejmě hrdí a měli z toho radost, ale taky jsme si k tomu všechno řekli…

A jsou s tím vývojem spokojení?

S některými aspekty ano, s některými méně, tak jako asi my všichni. Jim možná vadí jiné věci než mně, ale v principu si všichni myslíme, že to byla změna k lepšímu a můžeme se bavit o tom, co se dalo udělat ještě líp, než se udělalo…

V Citadele od Exupéryho berberský král říká, že když táhne karavana pouští, zůstávají za ní stopy. Tvoří jednu přímku nebo cestu a ta je jasná a zřetelná, každý krok nutně následuje po tom předchozím a člověk zpětně vidí, že ty věci nemohly být jinak. Ale v tom pohledu, kam karavana půjde dál, je prvních pár metrů pořád ještě jasných a čím dál do budoucnosti se díváme, tím je nejasnost větší. Člověk se dívá do minulosti a vidí, jak jedna věc vyplývala z druhé a říká si: Milníky – vydali jsme první počítačovou hru, kde jsme spolupracovali se zahraničním partnerem, a sám jsem odešel do takové zahraniční firmy, po návratu jsem si založil tady toto studio, to mělo úspěšnou kampaň na Kickstarteru, pak vydalo tu hru. To je sled nějakých událostí a vypadá to, že jedna logicky plyne z druhé… Jak jsem ale říkal, ve skutečnosti je v tom spousta náhody a štěstí a na druhou stranu třeba i příležitostí, které se nerealizovaly. Takže život jako série dat prostě vypovídá jenom část příběhu.