Michal Koleček

v listopadu 1989: student Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem

v listopadu 2019: proděkan pro rozvoj na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem

realizace rozhovorů: Petra Schindler-Wisten, Ústí nad Labem, srpen 2017 a srpen 2018

S 89. je to strašně zajímavý, protože skutečně ta současná situace ten pohled mění. A skutečně moje interpretace se stále více a více přesouvá z toho intimního prostoru – velice dlouho to pro mě byla otázka, která byla uzavřená ve mně – do prostoru širšího, veřejného. Každá generace se musí vyrovnat s nějakým vstupem do dospělého života, který je provázený větším či menším společenským konfliktem. A já jsem to vnímal tak, že naše generace měla určitý štěstí, že se dostala do situace, kdy na konci vysokoškolských studií ve chvíli, když už se člověk rozhodoval nebo přemýšlel o tom, co teda po vysoké škole bude dělat a byl samozřejmě limitovaný tehdejší situací, tak najednou dostal možnost revolty. A pro mě skončila pozitivně, protože jsme ten boj, který jsme vedli, vyhráli.

Když to srovnám s generací 68., tak ti dopadli úplně opačně. Já jsem to vnímal skutečně velice silně osobně, jako moment, kdy jsem se musel v určité chvíli nějak rozhodnout a dle mého i zpětného pohledu jsem se rozhodl správně, šel jsem do nějakého konfliktu nebo byl jsem součástí nějakého konfliktu a stál jsem na straně, která zvítězila. No a to poslední období, a není to spojené jenom s politickou situací, to je třeba spojené s tím, že synové mi dospěli do určitého věku, kdy třeba na gymnáziu řešili výuku dějepisu, a já jsem zjistil, že tohle úplně zmizelo z dějin, že se to nevykládá, že se k tomu na tom gymnáziu vůbec nedostali. Pro mě to je osobní zážitek, pro mě to je něco jako svatba, je to takový opravdu důležitý moment v životě. Ale zároveň se to v posledních letech rozšiřuje o uvědomování si širšího rozměru celé tehdejší situace. Asi bych použil termín zodpovědnost, prostě potřebu přes všechno to, co se mezitím stalo, chápat tehdejší politické a společenské změny pozitivně a snažit se je dál pozitivně interpretovat nejen uvnitř sama sebe, ale také v širším společenském kontextu. Víc o tom mluvit, vracet se a upozorňovat, aby ten moment, který něco odstartoval, tak aby aspoň částečně v aktuálním diskurzu dál zůstal a hlavně byl pozitivně vnímán.

No, to je… škola je dnes nevede ke kritickému odstupu, ani základní škola a bohužel ani gymnázium. Mám to ověřené na osobním základě, mluvím o zkušenostech se studiem mých synů. A tak opravdu hodně záleží na výchově v rodině. To je samozřejmě problém, že lidé nemají čas a ani vlastně mnoho z nich nemá potenciál k tomu, aby vlastní děti naučili nějakému kritickému myšlení a zacházení s informacemi, protože to sami nedělají. To je samozřejmě problém a vidíme to okolo sebe například na výsledcích voleb.

A co se s tím dá dělat?

Je to společenská zodpovědnost, je to součást právě toho generačního zlomu, společnost se bude muset naučit zacházet s informacemi, což se samozřejmě postupně děje. Ve světě i u nás vznikají určité edukační programy, začíná se to projevovat v legislativě a tak dále. Bude to trvat, ale měli bychom to vnímat jako velkou zodpovědnost. Regulace toho, co je a není možné ve virtuálním světě provádět, musí dřív nebo později přijít.

Mezníky jsou v mém životě potom už spíš v té osobní rovině, svatba, děti. A zásadní mezník? Já jsem vlastně nastoupil v 94. na univerzitu, na které jsem dodnes. Párkrát jsem si někam odskočil, odborně, chvílema jsem vedle této univerzity pracoval i jinde. Ale sounáležitost s ústeckou univerzitou a fakt, že jsem se tady mohl podílet na budování umělecké fakulty, považuji za pro mne zásadní. Od studentské revolty jsem se tak nějak přirozeně posunul k budování instituce. Zdá se to být v protikladu, ale není. Instituce jsou pro demokracii velice důležité a kvalitní vzdělání samozřejmě taky. A práce na fakultě tyhle věci přirozeně spojuje.

Michal Koleček (*1966) je vysokoškolský učitel, teoretik a kritik umění, kurátor, bývalý děkan, dnes proděkan Fakulty umění a designu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně. Studoval na Pedagogické fakultě UJEP, kde v roce 1992 získal titul Mgr. V letech 1994–2002 byl kurátorem a ředitelem v Galerii Emila Filly, 1997–1999 kurátor Sorosova centra současného umění v Praze, poté Galerie Václava Špály v Praze. Od roku 1997 odborný asistent Katedry teorie a dějin výtvarného umění a architektury na Fakultě architektury Technické univerzity v Liberci, kde působil do roku 2002. Následně pracoval jako kurátor Sbírky moderního a současného umění v Národní galerii v Praze do roku 2003. Mezi roky 1994–2007 působil jako vedoucí Katedry dějin a teorie umění na FUD UJEP, kde byl také proděkanem pro vědu a zahraniční vztahy. Je členem několika uměleckých, vědeckých a oborových rad.