v listopadu 1989: studentka Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem

v listopadu 2019: proděkanka pro tvůrčí činnost UJEP v Ústí nad Labem, výtvarná umělkyně, vedoucí ateliéru Photography

realizace rozhovorů: Petra Schindler-Wisten, Praha, prosinec 2017 a květen 2018

Opačný pocit, než který cítím teď. Uvolnění, věci najednou dostávaly svůj smysl. A teď mně naopak přijde, že to, co bylo normální a běžné, tak se čím dál tím víc zašmodrchává.

A máte s tím spojené nějaké hodnoty?

Takové ty opravdu absolutní. Naše generace mohla zažít pocit absolutního štěstí, euforie, svobody a naplnění. Bezprostředně po revoluci, a to je strašně smutný, že dnešní generace to tak nemá, jsme zažívali pocit takové až pýchy na své reprezentanty. Najednou jsme měli prezidenta, kterého jsme si absolutně vážili, mluvil slovy, kterým jsme rozuměli, a byl v přímém kontrastu k tomu, kdo byl na Hradě před ním anebo s tím, kdo je tam teď.

Jak si představujete budoucnost, třeba i s ohledem na děti?

Nevím, připadám si na křižovatce možných dalších cest, kdy i tím věkem jsme někde mezi našimi dětmi a našimi rodiči a klíčová otázka přijde, jak se postarat o rodiče, kteří bydlí kousek od Ústí nad Labem. A ohledně našich synů, tak si myslím, že budou chtít fungovat v jiných souvislostech. Už to vůbec nevnímají v souvislosti s konkrétní lokalitou, ale myslí globálně. Přijde mi, že nemůžeme dělat dlouhodobé plány, vždycky reagujeme na to, co přijde.

Tak samozřejmě první velký mezník byl ten, když jsem nastoupila na základní školu. Ono to zní banálně, ale tím, že jsem do té doby přes den vyrůstala s babičkou, hovořící se silným německým akcentem, tak pro mě bylo prostředí česko-německé třígenerační domácnosti vesmírem. A najednou jsem byla nucená sdílet realitu, která byla opravdu velmi odlišná. První stupeň jsem absolvovala na venkovské malotřídce, takže tam to byl opravdu klíčový určující zážitek, prvňáci byli vždycky spojení s třeťáky a druháci se čtvrťáky. Nechci postupovat takhle krok po kroku ve svém vzdělání. Ale samozřejmě mluvila jsem i o gymplu v Ústí nad Labem, který souvisel s profesory, kteří mě opravdu nasměrovali k tomu, co dneska dělám, i názorově, ale také to bylo setkání s mými tehdejšími přáteli. Potom asi neúspěch, nepřijetí a následně studování v Ústí a opět už to tam souviselo s poznáním party kolem budoucího stávkového výboru a pedagogů, kteří nás ovlivňovali. No a potom pražské intermezzo, kdy jsem studovala na Vysoké škole umělecko-průmyslové u Adély Matasové, kdy to bylo takové otevření se nebo poddání se tomu umění ve smyslu, že to potřebujete, že to je součást vaší každodennosti.

No a potom samozřejmě vztah s mým manželem a narození dětí, kdy jsme vytvořili takovou doufám kompaktní jednotku, akorát člověk se musí neustále obávat, že nic není automatický, jak se to bude vyvíjet, ale doufám, že aspoň doteď je nám spolu všem fajn.

A když si představíte sebe v roce 1989, Zdenu Kolečkovou tenkrát a teďka? Co se změnilo?

Doufám, že se toho moc nezměnilo. (smích) V tom přemýšlení. To jsem ráda. Nevěděla jsem, že budu někde učit, ale v takových naivních obrysech jsem si představovala, že chci dělat něco jako umění, ale to umění se od té doby strašně vyvinulo. Samozřejmě jsem prošla nějakou cestou, je to takový splněný sen. Měla bych to zaklepat, aby se něco nestalo, ale skutečně jak říkám, největší devizou, když jste se ptala i na nějakou mesage nebo emoci, která souvisí s revolucí, tak to bylo utvrzení, že pokud se k něčemu odhodláte, tak si za tím musíte jít a sice se vám může do cesty připlést, já nevím, zdravotní hendikep nebo něco, co neovlivníte. Ale pokud máte štěstí a přispějete k té cestě, kterou jste si vysnila, tak je možné ji naplnit.

Zdena Kolečková (*1969) se narodila v Ústí nad Labem. Listopad 1989 ji zastihl ve 2. ročníku na katedře výtvarné výchovy PF UJEP, kde se aktivně zapojila do studentského hnutí. Na začátku 90. let studovala ještě na VŠUP v Praze (ateliér Adély Matasové). V roce 2014 absolvovala habilitační řízení na UMPRUM v Praze a stala se docentkou pro obor Výtvarné umění. Od roku 1994 působí na UJEP v Ústí nad Labem, nejprve na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty, pak na Katedře dějin a teorie umění a na Katedře fotografie tamní Fakulty umění a designu. Zároveň vede ateliér Photography in English language a je také proděkankou pro tvůrčí činnost. Kromě pedagogické činnosti se věnuje vlastní umělecké činnosti.