Martin Konečný

v listopadu 1989: student Fakulty všeobecného lékařství UK

v listopadu 2019: soukromý psychoterapeut

realizace rozhovorů: Pavlína Havlová, Praha, červen 2017 a červen 2018

První asociace je obraz Národní třídy a průvod, který tam jde. A hned si vzpomenu na svou kamarádku, spisovatelku Zuzanu Brabcovou, která se mnou šla tím průvodem z Albertova. Někde na začátku Národní třídy mi řekla – jdu domů, mám strach. A odešla. Zůstal jsem, i když jsem se samozřejmě také bál. Byl jsem v první řadě před štíty ozbrojenců a když nás začali mlátit, zůstal jsem klečet na zemi a modlil jsem se. Za záchranu téhle země a pád komunismu. Bál jsem se, že nás zabijí, ale v duchu jsem myslel na svou dvouletou dceru a přál si pro ni svobodnější svět. Někdo z demonstrantů mne popadl a odtáhl mne pryč.

Myslíte, že váš život nějak ovlivnila ta zkušenost, že jste byl při tom?

Určitě mi to dalo něco, co moc lidí asi nemá, totiž zážitek, že revoluce skutečně proběhla, že to nebyl žádný podvod, respektive ať ji zinscenovala nebo organizovala jakákoliv tajná služba, ten vklad, který jsem do toho přinesl já osobně, je pro mne naprosto nezpochybnitelný. Pro mě to dobře dopadlo, přežili jsme a režim se změnil. Ten, v kterém žijeme, není bezchybný, ale rozhodně je lepší než ten, ve kterém jsem vyrůstal.

Upřímně řečeno, čekal bych od dnešních studentů, že už se začnou ozývat více, protože mně už se politická situace zdá kritická. Obávám se, že studenti řeší jen svůj osobní život a o společné záležitosti, kterými by měla žít občanská společnost, tak o ty se moc nezajímají. Můžu se ale mýlit, tolik studentů zase neznám.

Jak jste se vy osobně změnil od roku ´89, kam jste se posunul?

To asi nesouvisí s politikou, ale spíše s mou profesí, s výcvikem, kterým jsem prošel, který mi velice pomohl k nalezení sebe sama a také k určité vnitřní spokojenosti a klidu, k vyrovnání se třeba i s tou schizofrenií, kterou jsem v sobě nesl.

A co vaše tehdejší ideály, musel jste postupem času rozcházet se svými tehdejšími představami o světě?

Asi jsem tím, že jsem vyrůstal v nesvobodném režimu, přikládal politice větší význam, než jaký ve skutečnosti má. Obecné záležitosti jsou samozřejmě důležité, ale politika není to nejdůležitější. V každém režimu se dá žít svobodně, i v tom nesvobodném. To je asi poznání, ke kterému jsem došel. Myslel jsem si tehdy, že za všechno můžou komunisté, takhle jednoduše a ploše jsem na to nahlížel. Dnes vidím, že to tak nebylo, spoustu problémů jsme si způsobovali sami a způsobujeme si je dál. Není všechno v politice, problém je vždy v lidech samotných, a to je pro mě vlastně osvobozující poznání. Proto mě tak moc nezúzkostňuje, co se tady bude dít dál. Samozřejmě bych si přál, aby se stát rozvíjel demokratickou a prozápadní cestou, ale to je moje preference a někdo má jinou a mě to zas tak moc neleká. Pokud by přišla další totalita, tak je to jen další životní úsek, zase jiná historie, opět začnou jiné úkoly. Ale nemyslím si, že bych přestal žít nebo že by všechno ztratilo smysl. Mezilidské vztahy budou dál… Naopak dnes to vidím tak, že v totalitním režimu fungovaly někdy mnohem hlubší vztahy, pevnější než dnes.  Lidé nějak více drželi při sobě, alespoň některé skupiny. Takže, v každé době a v každém režimu lze najít něco dobrého.

Martin Konečný (*1964) pochází z Plzně, brzy se ale přestěhoval do Prahy. Vyrůstal v umělecky zaměřené rodině, bohémský život jej hodně ovlivnil. Vystudoval lékařskou fakultu a začínal jako radioterapeut na onkologické klinice v Plzni. Poté pracoval asi pět let pro francouzskou farmaceutickou firmu. Následně vystřídal jako lékař mnoho nemocnic. V současnosti (od roku 2017) působí jako externí lektor Institutu pro výcvik v Gestalt terapii, IVGT Praha, má soukromou praxi v Praze na Hradčanské a pracuje v nemocnici v Příbrami.