Miloš Korhoň

Co se vám vybaví, když se řekne listopad 1989?
Jak vnímáte současnou mladou generaci?
Co považujete za své životní mezníky?

v listopadu 1989: student Pedagogické fakulty UP v Olomouci

v listopadu 2019: podnikatel

realizace rozhovorů: Veronika Pehe, Olomouc, květen 2017 a leden 2018

Martin Konečný Zpět na seznam Radek Kotlaba

První asociace je jednoznačně nezapomenutelný zážitek obrovské síly, vzedmutí a pocit, že něco zásadního měníme. Protože ten pocit jsme měli, to jsme si na nic nehráli a bylo to neopakovatelné.

A to nadšení, pokračovalo potom, nebo spíš vyprchalo?

Víte, nikdy jsem se na to nedíval tím pohledem „ukradená revoluce a kdybychom tenkrát věděli“. My jsme tenkrát otevřeli vějíř možností a mysleli jsme, že je to vějíř nadějných, pozitivních možností. Bohužel rychle se ukázalo, že se neotevřel jen pro nás, normálně slušně přemýšlející lidi, ale i pro lumpy a nikdo na to asi nebyl připraven. Já bych neřekl, že to je nějaká hrozná tragédie, pořád patříme ke špičce na planetě, máme co jíst, máme blahobyt, jaký tady nikdy nebyl. Protože dost cestuji, tak si uvědomuji, kolik máme kulturního vyžití, nekonečných možností, jak trávit volný čas. Evropa je fantasticky kulturní a Evropská unie, přestože je strašně moderní na ni nadávat, nám dává možnost vidět třeba výstavy v Paříži, letenka dneska stojí 500 korun, a můžete do Centre Pompidou za 20 euro. To jsou věci, o nichž se nám ani nezdálo. A když nebudeme negativní, tak život je nádherný a bohatý. Zaplaťpánbůh, že žijeme v téhle době.

Na druhé straně musím říct, že už stárnu a prostě si uvědomuju, že tomuhle světu už tolik nerozumím nebo nechci rozumět. Chtěl bych dožít v době, které rozumím, a neřešit problémy, které stojí před lidmi, co přijdou po nás.

A jaké jsou problémy mladší generace, kterým už nerozumíte nebo se s nimi neztotožňujete?

Nežiju ve vzduchoprázdnu a vidím ekologické problémy s planetou, problém elektroniky, která nás obklopuje a přináší s sebou miliardu problémů, na něž nestačím a nechci se je učit. Už jsem nervózní, chci to dělat tak, jak jsem se to naučil a jakmile mi někdo změní prostředí, tak jsem zmatený a cítím, že už to asi lepší nebude.

V souvislosti s tím generačním neporozuměním se často mluví o sociálních sítí. Jaký k nim máte vztah?

Já měl facebook asi 14 dní a vůbec jsem to nepochopil. Vůbec jsem nepochopil, co bych na něm měl s kým sdílet. Mám dobré kamarády, se kterými jsem pořád ve styku a máme skupinu v mailu. Zrovna teď jsem psal, že tady bude po několika letech a bůhví, jestli ne naposledy, Radek Jaroš, náš nejlepší horolezec. Poslal jsem tu informaci a oni mně napsali, kolik chtějí lístků, a tím to celé hasne. Princip toho facebooku mě v ničem neobohatí, já se opravdu nepotřebuju vyfotit s narozeninovým dortem a poslat to do světa. Takže sociálním sítím nerozumím, nechci jim rozumět a nebudu je asi nikdy používat.

Především se samozřejmě vidím o 30 let starší, což je neuvěřitelné, protože nechápu, kde se těch 30 let vzalo. V politice pro mě mezník byl, když tenhle stát zvolil Zemana. To je pro mě velká tragédie, protože s tím nemůžete nic dělat. Ale že by mě to nějak ovlivňovalo? Prostě se za něho stydím, ale co můžu dělat, nemůžu ovlivnit hlad v Etiopii, ani to, že většina národa si zvolí takového člověka. Ale jinak si politické nebo společenské mezníky neuvědomuji.

Moje mezníky byly vždycky spojené s rodinou, narození, svatba, překonání nějaké krize. Ale taky moje cesty, protože na nich si uvědomíte množství souvislostí a hodnot. Já jsem se snažil, abych na to, co jsem si tam uvědomoval, nikdy rychle nezapomněl. To vám vždycky ten obzor rozšíří, zvlášť druh cestování, který jsme zvolili, bez cestovních kanceláří. Teď mám mezník, že mám nemocné koleno, jsem po operaci a přibral jsem, takže se tak úplně necítím, je to pro mě výzva a chci se s ní poprat a pevně věřím, že se mi to povede. Mám takové přísloví, pomoz si a bůh ti pomůže. Není to vůbec jednoduché, vždycky jsem sportoval, vždycky jsem jedl, jak jsem chtěl. Tak to je pro mě mezník jako hrom, protože jsem běhal a najednou mě něco bolí. Pevně věřím, že mám před sebou ještě 20 let sportování, ale je to těžší, než jsem si myslel.

Dalo by se říct, že to přísloví je váš recept na životní krize?

Vždycky, když řešíte nějaký problém, nakonec dojdete k tomu, že vlastně si stejně můžete pomoct jenom vy sám, a všechny pomoci kolem jsou jenom řeči. Na všechny problémy, ve kterých jste, jste vždycky jenom sám. A pokud se budete utápět v tom, že to nejde, tak se z místa nehnete. Pokud na tom začnu dělat, tak ten pánbůh se na mě dívá, přestože jsem ateista, a nějaká pomoc najednou přijde.