Radek Kotlaba

Jak si představujete budoucnost, třeba s ohledem na vaše dcery?

Jednoduše vám můžu odpovědět, že je lepší si s nad nepředstavovat. (smích) Ale to je útěk od odpovědi. Vím, že ony budou chtít zůstat v tomhle státě a nebudou to mít jednoduché. Už jsme to řešili, když starší dcera přemýšlela, že půjde studovat do Dánska, říkal jsem jí – hele, když přineseš diplom zvenku, přesto, že je nostrifikujeme, uznáváme, tak způsob fungování naší společnosti je takový, že ti to tady dají sežrat a nebudou tě brát s cizím diplomem, protože my si to řešíme tady na tom svém dvorečku a písečku mezi sebou a co nám má do toho kdo šťourat zvenku. Pokud není člověk top first class, když přijde zvenku, tak se bude obtížněji prosazovat. A ona říkala – jo, já chci být tady. Tak jsem jí říkal – tak si ale vystuduj tady, bude to pro tebe pak jednodušší.

A co do budoucna? Máme kupovat pozemky, abychom měli pole a mohli si, až to celé zkrachne, něco vypěstovat? Nejsem nějaký techno optimista, abych si myslel, že rozvoj civilizace, vědy vyřeší všechny problémy. Že až se díky změnám klimatu začneme dusit, tak nastoupí vědci a vymyslí, jak nás toho zbaví, protože po tom bude v tu chvíli tržní poptávka. Tyhle názory nesdílím. Ale lidí, kteří o těchto věcech přemýšlejí a považují je za důležité, přibývá. Teď je potřeba udělat další krok, aby začalo přibývat lidí, kteří jsou schopni něco kvůli tomu udělat a sebeomezit se. Pak si myslím, že budoucnost může být dobrá, pokud budeme ochotni se v lecčem omezit. Nicméně žiju v Boleslavi a vidím Škodovku a škodováky, což ve mně nevyvolává příliš mnoho optimismu. Protože ti naopak tlačí na extenzivní rozvoj bez úvahy o důsledcích.

Já si myslím, že pro mě byl větší mezník rok 1992, 1993, než rok 1989. Až když jsem skončil školu a definitivně se rozhodl, že budu učitelem. Z pocitu společenské zodpovědnosti jsem šel do školy a myslím si, že ten stav po 30 letech pořád trvá. V tomto jsem se nezměnil. O dva roky později jsem se oženil a rodina a rodinné zázemí má pro mě velikou důležitost.

Třetí věc, která je pro mě klíčová a zásadní a která nastala mezi rokem 1989 a 1992, byla konverze a to, že se dodneška hlásím ke katolicismu, jsem věřící katolík. To bylo pro mě také určující, jednak že mě to ukotvilo v nějaké tradici, konzervativismu a myslím si, že obecně víra dává člověku jakýsi klid, sebejistotu. Přestože zcela souhlasím s titulem knihy „Co je bez chvění, není pevné.“ (smích) Nechci říct, že jsem nikdy o ničem nepochyboval a rozhodně se nepovažuju za dokonalého věřícího a katolíka, ale považuju to za důležitou, primární součást své identity a myslím si, že to, co se začalo dít po roce 1989 a v 90. letech v tom nepochybně sehrálo také svojí roli.

Učitelství, rodina a víra jsou takové tři pilíře a dva z nich, rodina a víra by asi proběhly i bez 89. roku. Učitelství by se asi nenaplnilo, kdyby nepřišel rok 1989, rozhodně bych nebyl tam, kde jsem, protože bych na sto procent nebyl ve škole. Už ve třetím ročníku na vejšce jsem byl jednoznačně rozhodnut, i s tou svojí zkušeností toho roku učení před fakultou, že půjdu do školy a budu si tam říkat to, o čem jsem přesvědčený do té doby, než mě vyhodí, že se nechci konformovat s tehdy převládajícím názorem. Nevím, co bych dělal, asi bych někde pracoval manuelně.