v listopadu 1989: externí aspirant na Pedagogické fakultě UK

v listopadu 2019: soukromý podnikatel

realizace rozhovorů: Lenka Krátká, Praha, duben 2017 a březen 2018

Když jsem dneska k vám šel, tak jsem zrovna o tom přemýšlel a vlastně jsem si uvědomil, že my když jsme v roce 1989 tu studentskou akci připravovali, tak každý ji připravoval z úplně jiného důvodu. Každý jsme měli nějaké trošku jiné pohnutky. Já jsem docela čelil tlakům na to, abychom nic nedělali, protože nám říkali – Neblbni, sedíte na sudu se střelným prachem a ty si zapaluješ cigáro. Já jsem říkal – Ne, ne, ne, žijeme v době, kdy se začínají znovu objevovat různé neofašistické tendence a 50. výročí událostí spojených s Janem Opletalem je přesně ta příležitost, kterou je možné využít a upozornit, že je to obrovské nebezpečí. No a pak najednou střih a z téhle připomínky se stalo něco úplně jiného. A mně se hrozně moc líbí, jak vlastně každý tu událost vidí ze svého úhlu pohledu. Mí spolubojovníci, revolucionáři v uvozovkách, to vidí jako velké vzedmutí odporu proti minulému režimu. Mí známí, kteří nebyli až tak úplně bojovníci proti tomu režimu, to vidí jako neschopnost systému reformovat se. A pak je spousta dalších a dalších skupinek a každý to vidí úplně jinak. Bohužel třeba soudruzi z komunistické strany dodneška nepochopili, co se vlastně stalo.

A pokud jde o rovinu osobní, já jsem si vždycky přál šáhnout si na dějiny. Splnil jsem si tento sen. Šáhl jsem si na ně, trvalo to pár minut a pak jsem se z toho 25 let vzpamatovával. Na druhou stranu moje děti a vnoučata budou moci říkat – Děda byl ten, kterej je pod tím jedinej podepsanej. Možná ty dějiny taky vyhodnotí trošku jinak než dnes, když stále ještě vládnou vítězové a nejsou příliš ochotni připustit podíl někoho jiného. Protože ti významní lidé, kteří dneska jsou ve funkcích ministrů, rektorů, významných právníků, významných ředitelů společností, to byli všechno mí spolužáci, přátelé ze Svazu mládeže a tak podobně. To je taková věc, na kterou se trošku zapomnělo, protože to je ta kaňka v životopise. Nicméně už tenkrát to byli aktivní a v podstatě pracovití lidé, kteří když odmyslíme tu politickou stránku, samozřejmě si šli za svým ve své profesi a doputovali tam, kde dneska jsou. Takže z tohohle pohledu je to asi normální vývoj.

Každý se o své děti bojí, to je jedna ze základních obav. Já se na jednu stranu samozřejmě bojím, když holky jdou někde v noci přes Václavák, aby se jim něco nestalo. Nicméně Praha patří k docela bezpečným městům a Česká republika také. Ale o jejich budoucnost v podstatě ani strach nemám. Dneska mým dětem je 22 a 25 let a jsou to docela sebevědomí, docela chytří lidé, kteří mají představu o tom, jak by chtěli žít. Mají zdravý přístup k životu, nenechají si úplně všechno namluvit. Vždycky jsme se jim snažili vysvětlit, že existuje několik možných úhlů pohledů na věc, ať se na to podívají nejprve z více stran a pak si udělají vlastní názor.

Já jsem bytostný optimista, to jsem dostal asi od rodičů nebo od sudiček do kolébky. A to mi umožnilo spoustu těžkých životních situací zvládnout. Jeden můj známý tiskař mi říkal – Pane doktore, vy jste vytrvalá bylina, já o vás strach nemám. Ona totiž negativní zkušenost je velmi cenná věc, protože když ji nemáte, tak na spoustu věcí v životě nepřijdete. Musí vás něco opravdu drtit, musíte opravdu podstoupit nějakou zkoušku, projít nějakým malérem, abyste mnoho věcí pochopila. Já jsem zažil spoustu malérů, spoustu věcí jsem si samozřejmě velice pečlivě navařil sám. A špatná zkušenost, špatná událost v sobě vždycky nese informaci o tom, co jsem dělal špatně a jak bych to měl udělat dobře. Takže vlastně jsem v podstatě vděčný všem lidem, kteří mi za těch 30 let házeli velmi, ale velmi intenzivně klacky pod nohy, že mě vlastně trénovali, nutili mě, abych překonával překážky. A obecně, když se podíváte, my žijeme v nejkrásnější době, která tady za posledních tisíc let byla. My si nemůžeme na nic stěžovat, máme se neuvěřitelně. Můžeme úplně všechno. Žijeme v jedné z nejsvobodnějších zemí, která vůbec na světě je. Akorát si toho trochu nevážíme.

Jiří Jaskmanický (*1964) se narodil ve východních Čechách. V roce 1983 byl přijat na Pedagogickou fakultu UK, obor speciální pedagogika. Od konce prvního ročníku byl místopředsedou fakultního výboru Socialistického svazu mládeže; od třetího ročníku předsedou celofakultního výboru PedF. Po skončení studia působil na Městském výboru Socialistického svazu mládeže. Jako svazácký funkcionář se účastnil (jako jeden z organizátorů) listopadové demonstrace. Po listopadu 1989 již jen soukromě podniká: nejdříve krátce provozoval s kamarádem jazykovou školu, poté nedlouho působil v organizaci Sananim (od roku 1990 působí v oblasti drogových závislostí). Následně se jeho profesní kariéra rozvinula v oblasti prodeje a nákupu výtvarného umění a galerijní činnosti; specializuje se především na uměleckou fotografii.