Zdeněk Jana

Sociální sítě jsou fajn, stejně jako cokoliv jiného, dokud to není zneužité. Je to dobrá hračička pro teenagery, pro rodiny nebo nějaké sociální skupiny, které spolu chtějí komunikovat, ale v okamžiku, kdy to překročí nějakou kritickou mez nebo se to zneužije či nějakým způsobem znásilní, zejména politicky anebo mocensky, tak z toho pak můžou lézt velice nepěkné věci. Dnes jsme toho svědky, respektive v uplynulých řádově dvou letech, kdy aniž by člověk mohl identifikovat, kdo to řídí a odkud, byť to třeba můžeme číst, ale pořád to je jen nepotvrzené, protože toho aktéra nebo aktéry, kteří to řídí, nikdo nechytl za ruku, ale štvavé weby tady prostě jsou a ovlivňujou významnou část obyvatelstva. Ono je to samozřejmě širší než jen weby, ono se to bohužel projevuje na všech typech sociálních sítích.

Těch mezníků je nekonečné množství. Každý den prakticky. Třeba aby mohl být listopad 1989, tak muselo být z mého pohledu zhruba 20 let průběžného každodenního vývoje, aby člověk viděl – tak a to je to pravý ořechový, jdeme do toho. Pokud to bude brát do 89., tak milníků je obrovské množství, po 89. taky, protože člověk chce, aby tam ty milníky byly, víceméně po tom jde a touží po tom. Takže milníky můžou být i velice jednoduchý, možná na první pohled nepodstatný věci jakože třeba sedíš s mámou a ona ti něco vypráví. A to, co ti vypráví, a stačí třeba čtvrt hodiny, tak ti utkví v hlavě a pak tě to ovlivňuje skoro celý život, jenom tahle ta pouhá čtvrthodina. A může se to brát na stejnou roveň, rozhovor s mámou čtvrt hodiny u čaje a listopad 1989. Pro vnitřní vývoj člověka to může být úplně stejné.

Když si představíš sebe v roce 1989 a teď, vidíš nějaký rozdíl, změnu?

 Rozdíl je ten, že člověk je moudřejší a to, co předtím měl spíš ve svých představách a fantazii a třeba i jakémsi vnitřním strategickém uvažování bez jakýchkoliv zkušeností, a neznalosti světa, ve kterém dneska žijeme, tak jsem se hodně zprofesionalizoval, načerpal obrovskou spoustu znalostí, informací, vzdělání, takže teď člověk dokáže situace a věci řídit samozřejmě mnohonásobně líp než tehdy. V tom je obrovský kvalitativní posun. Ale z hodnotového hlediska se nezměnilo nic, je to pořád stejné. Anebo ne, zvýraznilo se to, a to proto, že člověk díky všem informacím, zážitkům a emočnímu vývoji, tak díky tomu všemu dalšímu může podstatně líp formulovat věci a rozlišovat, co je doopravdy důležité a co není a čeho si člověk má vážit a za co by měl nějakým způsobem bojovat nebo jít než, když to máš jenom tak halabala.

Ještě k těm milníkům, i před 89., to jsou takové zajímavé vjemy. My jsme byli jako rebelové študáci aktivní už předtím a valná část těch lidí se potom objevila ve stávkovém výboru. Samozřejmě jsme to dávali různě najevo a soudruzi na druhé straně, v tomhle případě na vysokoškolské půdě to věděli a snažili se nás nějakým způsobem řídit a regulovat. Je zajímavé, že i přesto, že jsme byli velice proaktivní a agresivní na tu dobu, tak se nám víceméně nic nestalo. Třeba na různých hodinách v uvozovkách marxismu-leninismu jsme se hádali a dohadovali se soudruhy profesory. Oni nám vyplachovali mozek a lili nám do hlavy ty nesmysly a my jsme jim zase argumentovali. A brali jsme to tak, že jdeme proti nim a proti systému. Ale to není ten milník. Zajímavý milník mám z vojenské katedry. Když se končí vojenská katedra jako dvouletá výuka na vysoké škole, nebo spíše tehdy končila, tak se jezdilo na nějaké asi měsíční soustředění nebo jak to nazvat.

A to jsi normálně v kasárnách s vojáky, akorát že tam je navíc celý ten študentský ansámbl a žije si tam jako vlastní jednotka, ale jinak absolvuješ režim těch kasáren. Když to končí, tak za to dostáváš známku, protože to byl předmět zapsaný v indexu. Musíš splnit nějaké teoretické i praktické zkoušky, třeba v našem případě teorie a konstrukce motorů letadel na jedné straně a na druhé straně třeba pochodové cvičení. My jsme hrozně brblali, a v té době, to byl 88. rok, vycházely články „Kdo seje vítr“ a já už nevím, co všechno se v té době už dělo. A my jsme to hodně podporovali. S jedním kamarádem, se kterým jsme brblali fakt hodně, tak když byl závěr toho měsíčního soustředění, nechali nás všechny nastoupit a já jsem nevěřil svým uším a tomu co se stalo? Nebudu to rozvádět do detailu, ale výsledek byl, že oni se nám normálně pomstili, před nastoupenou jednotkou, tím, že nás nechali vypochodovat a i přesto, že jsme celou dobu vzdorovali a dělali problémy a tak, tak nám normálně dali jedničku za absolvování té katedry i měsíčního soustředění.