Libuše Chudobová

v listopadu 1989: studentka Filozofické fakulty UP v Olomouci

v listopadu 2019: učitelka

realizace rozhovorů: Miroslav Vaněk, Praha a Zábřeh na Moravě, únor 2017 a únor 2018

Asi úžasná atmosféra, která byla v Olomouci na rektorátě, taková ta vzájemná vstřícnost, tolerance, ochota, kdy nic nebyl problém, lidi k sobě byli neskutečně milí a hodní. Je mi jasné, že s tímhle se už v životě nesetkám.

Když se to v pátek v té Praze stalo, zůstávaly jsme s mojí kamarádkou, s tou Řekyní, na kolejích a vrátily jsme se někdy nad ránem z baru. Pak jsme si pustily Svobodnou Evropu a tam pořád opakovali, že byl zásah na Národní třídě a tak dále. Sobotu jsme zčásti prospaly, zčásti prochodily a v neděli dopoledne už začali jezdit lidi a už jsme měli první informace, co se v Praze stalo, od očitých svědků. Večer o půl osmé pak byla schůzka na Václavkách, to jsou jedny z těch velkých kolejí mediků, kde přišli dva lidi, kteří informovali o tom, co se stalo v Praze, a že se vyhlašuje stávka. A že sídlo studentů bude na filozofické fakultě na rektorátě.

Já jsem uměla psát na stroji, takže jsem pak pravidelně chodila přepisovat přes kopírák s pěti nebo šesti kopiemi, protože kopírky ještě nebyly. Do toho se na podlahách malovaly plakáty, bylo se tam přes noc. Lidi nosili peníze, přišli s hrncem guláše, abychom tam mohli dělat, babička donesla pekáč buchet a že nám moc drží palce. To bylo asi poprvé a naposledy, kdy jsem cítila takovou úžasnou sounáležitost mezi lidmi, kteří se navzájem vůbec neznají. Mezi študáky je to celkem běžné, ale napříč generacemi samozřejmě ne. A taky mi utkvělo v paměti, že se spávalo i přímo na fakultě. Byla tam vyhrazená jedna místnost, kde se spávalo ve spacácích, to jsem využila možná jednou dvakrát, ale jinak jsme se chodili vyspat na koleje. Pak jsme zase automaticky naběhli zpátky na rektorát a zase jsme šli pracovat. Nebyla jsem mezi těmi, co jezdili po fabrikách a přesvědčovali dělníky o správné věci těch studentů, tomu jsem se rozhodně bránila. Nejsem typ člověka, který dokáže v danou chvíli správně argumentovat, odpověď mě napadne třeba až dodatečně.

Určitě jsou za těch 20 let jiní. V žádném případě nejsou hloupější, jsou jiní, protože míň čtou. Jejich komunikačním kanálem jsou převážně sociální sítě, informace získávají jinak. Je pak na posouzení, nakolik jsou relevantní, pravdivé a podobně. A je úkol především nás učitelů je k tomu posunout a naučit je je selektovat. Nedávno jsem se ptala, kdo z nich má na internetu jako otvírací stránku nějaký zpravodajský portál typu Seznam, Centrum a podobně a z těch 30 lidí se přihlásili dva. Tak jsem byla překvapená a říkám: A kde teda berete informace? Jim oproti generacím předchozích studentů, které jsem učila, hodně schází nějaký přehled. Protože ať chceš nebo ne, my, protože jsme neměli nic, jsme se furt dívali na televizi. Tam toho taky moc nebylo, ale přece jenom jsi získal, i když ses třeba nedíval na celý dokument, informace o tom, jak to vypadá třeba ve Vietnamu nebo v té Koreji. Nebo když jsi četl jakoukoliv monografii nebo román, tak tě to vždycky někam posunulo. Tohle ty děcka nemají a budeme si na to muset zvyknout.

Jak se k těm zprávám teda dostávají?

Většinou přes Facebook, což nevím, jestli je zrovna nejlepší informační kanál. Pokud je to tak, že jim někdo něco přepošle a oni to lajknou, tak je to samozřejmě o šíření různých hoaxů a podobně. Ale záleží spíš nakolik přes Facebook mají i nějaké zpravodajské portály, což někteří z nich mají, ale obávám se, že to je menšina. Zrovna dneska jsme se bavily s kolegyní, že my jsme v jejich věku taky neměly potřebu se zajímat o to, co se děje. A říkám si: Bylo to, že jsme nechtěli na tu televizi tím věkem nebo tím, že tam bylo furt dokola to samé? Že co si člověk přečetl v novinách v lednu nebo v březnu bylo pořád stejný… (smích) Nás, když jsme se museli na něco dívat nebo číst kvůli nějakým aktualitám do občanky, to taky prudilo. Až když se objevilo něco zajímavého, tak jsme zbystřili a začali si to vyhledávat. A u těch našich současných studentů je to myslím totéž.

Na druhou stranu mě třeba v souvislosti s volbami jejich informovanost děsí. My, když jsme šli k volbám, tak jsme toho moc na výběr neměli, ale oni ten výběr mají. Já mám štěstí v tom, že učím na tom gymplu, takže ta děcka většinou nemají potřebu nějakých radikálních názorů, nebo pokud jsou radikálnější, tak je to o diskusi v seminářích, kde dojde k nějakému vyjasňování pojmů. Ale je mi jasné, že pracuju jenom se zlomkem té mládeže a že právě tenhle zlomek si ty informace sakra umí dohledat a zpracovat.

Myslíš, že by jejich generace byla podobně jako ta tvoje schopná se něčemu postavit?

Určitě. Samozřejmě je tam zase nějaké spektrum, určitě ne všichni, ale jak je znám, tak si myslím, že většina by šla. Jsou to lidi, kterým není jedno, jak to vypadá, kteří hledají odpovědi, kteří se snaží nalézt nejvhodnější řešení. Kdybych to měla posuzovat jenom na základě svých studentů, nemám o budoucnost strach.

Můj mezník je ta havárka, kdy mi bylo devět a půl, protože tím pro mě skončilo bezstarostné dětství. Můj mezník bylo i to, že jsem se napotřetí dostala na vysokou školu, protože kdybych se tam nedostala, nevím, co bych dělala. Měla jsem pocit, že prostě nemůžu skončit s tím, co jsem dělala, že to je furt jakési provizorium. No, a pro každou ženu je určitě mezník narození jejích dětí, protože najednou už nejsi sám za sebe. A mezník pro mě před šesti lety byly i poměrně vleklé zdravotní potíže související s autoimunitním systémem. Tehdy jsem si srovnala některé věci a začala víc myslet sama na sebe.

Libuše Chudobová (*1968) absolvovala gymnázium v Jeseníku. Před nástupem na vysokou školu pracovala dva roky ve zvláštní škole jako nekvalifikovaná pracovní síla. Poté studovala na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Po studiích se odstěhovala spolu s manželem do Zábřehu na Moravě, kde začala učit na gymnáziu. Kromě rodiny a školy se realizuje také v rozmanitých sportovních a kulturně společenských aktivitách.