Klára Jirovcová Pospíšilová

v listopadu 1989: studentka Fakulty žurnalistiky UK

v listopadu 2019: komunikační manažerka

realizace rozhovorů: Pavlína Havlová a Miroslav Vaněk, Praha, listopad 2017 a září 2018

Já jsem to už říkala, že listopad v mém životě je úplně zásadní předěl. Mám svůj život rozdělený na dvě zásadní etapy, možná na tři, protože ta třetí souvisí s narozením dětí.

Jak si to pamatuješ?

Pamatuji si to ráno, odpoledne i večer. Vybavuju si i ty okamžiky, které přišly potom, když byla studentská stávka, kdy jsme spali ve spacácích na fakultě žurnalistiky, všechny ty akce, které přišly potom, samozřejmě Studentské listy. Zpětně je krásná atmosféra toho očekávání, co ta budoucnost přinese, že bude všechno jinak. Já si pamatuju, jak si z nás spolužáci dělali legraci, ze mě a z Věry, že jsme na Václavském náměstí křičely z balkónu – jsme studentky fakulty žurnalistiky a slibujeme, že budeme psát pravdu!  Jednou procházel velký průvod z Václavského náměstí kolem naší fakulty, od Národního divadla se ten průvod stočil, my jsme tomu s Věrou trochu pomohly, protože jsme těm lidem, kteří tenkrát byli v čele průvodu, říkali – pojďte tudy, tady jsou všechny vysoké školy, žurnalistika, pak dál práva, filozofická fakulta… Tak jsme před školou stáli dvě tři hodiny, co ten průvod šel, další spolužáci v oknech, a všichni jsme křičeli – a budeme psát pravdu!  Bylo tam očekávání té společenské změny, svobody a svobodné žurnalistiky, že teď konečně bude člověk moct pořádně dělat práci, kterou měl vysněnou. To byla ta atmosféra.

A co tvoje děti, tuší něco o naší nedávné historii?

Já myslím, že oni nasávají to, jak se o tom doma bavíme. Když jejich stará babička s dědečkem, oběma jim je přes 80, třeba mluví o 68 roce, tak ti puberťáci neodcházejí od stolu, ale poslouchají a říkají – no to muselo být příšerný, já si to vůbec nedovedu představit, co bych dělal a tak. Samozřejmě nejstrašnější historka pro ně je, jak v Malešicích ruští vojáci zastřelili toulavého pejska, kterému tam všichni školáci dávali svačiny. Oni to mají přes emoce. Musíš to možná komunikovat přes toho pejska – pak to možná pochopí mnohem rychleji než přes tu dospělou emoci, přes neutrální popis – přišli jsme, stalo se to a to. Někdy prostě, jak se říká, obraz nebo správná fotografie vydá za tisíc slov.

Tak pořád jsem to já, v zásadě se asi cítím stejně. Jsem dospělejší v tom dobrém i v tom špatném. A už tam je dostatečná životní zkušenost na to, aby člověk líp dokázal vyhodnotit některé věci. Už jsem, co se týká třeba i společenských změn, taková opatrnější a možná trošku skeptičtější.

Jsi v životě spokojená?

Jsem. Já se těším na všechno, co přijde, jsem ráda za všechno, co bylo. Já fakt ničeho nelituji, všechno beru pozitivně. A i to, co se přihodilo třeba špatného, tak si říkám – tak možná mě to zase posunulo v něčem někam dál, všechno se mělo stát tak, jak se stalo. A těším se na to, co přijde. Takže já jsem spokojená.

Klára Jirovcová Pospíšilová (*1969) po studiu gymnázia absolvovala katedru žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze (nyní FSV UK). Paralelně studovala také na FAMU (obor scénáristika a dramaturgie). V předrevoluční době vystoupila ze SSM. Po absolutoriu pracovala pro Studentské listy a Československou televizi (pořad Kontakt). Mezi lety 1992 a 1995 pracovala na Úřadu vlády ČR jako tisková mluvčí tehdejšího předsedy vlády Václava Klause. Poté tři roky pracovala na Ministerstvu zahraničí ČR.  Naposledy se v oblasti politiky angažovala v roce 2008, když byla členkou týmu lidí, kteří měli zvýšit povědomí o Janu Švejnarovi u veřejnosti v rámci prezidentské kampaně.