Stanislav Juhaňák

v listopadu 1989: student Fakulty všeobecného lékařství UK

v listopadu 2019: majitel nakladatelství Triton

realizace rozhovorů: Lenka Krátká, Praha, březen 2017 a únor 2018

Já jsem už v prváku na medicíně chodil za Egonem Bondym, seznámil jsem se s lidmi z undergroundu, pak Nezávislé mírové hnutí, Společnost přátel USA, prostě co bylo trošku protistátní, tak mě zajímalo. Takže jsem byl i v přípravném výboru, který pořádal pochod 17. listopadu, byl jsem na první demonstraci na Škroupáku, když tam mohl Havel promluvit, byl jsem na Staroměstském náměstí, byl jsem na Palachově týdnu.

No a pak to prostě bylo překvapivé, ale euforické. Studenti se rychle propojili, já jako medik jsem měl na starost zjistit po pražských špitálech, kde jsou zranění studenti, jestli jsou nějací mrtví nebo nejsou. Takže jsem objezdil, co šlo, i v Bohnicích jsem byl. Nějakou statistiku jsem měl, nikdo neumřel, nějaká lehká zranění. S tím jsem pak jel k panu Havlovi, ten mě pozval na založení Občanského fóra. To byl takový můj dotek hvězdných výšin.

Tehdy to byla úžasná euforie, jako když vás propustí z vězení nebo z otroctví. Jestli to můžu připodobnit, jako když se rozvedete s tyranem nebo když máte diagnostikovanou rakovinu a pak řeknou – Hele, to byla jenom bulka, to je dobrý. Nebo když vašemu dítěti hrozí hrozná nemoc a najednou se ukáže, že to byl planý poplach. Prostě takový opravdu balvan, který spadne. A vyvrcholilo to za generální stávky, pak po volbě prezidenta a nejúžasnější byl Silvestr 1989 na Václaváku. Nezažil jsem emotivnější, krásnější davový zážitek. Je to pro mě dosud nejkrásnější vzpomínka. Ještě možná třeba moje konverze, ale to je kontakt s Bohem, to je ještě jiná kategorie, ale tohle bylo krásný.

A pokud jde o celek, tak teď vnímám, že jsme rozežraní a přesycení, že je nám všechno jedno. Ale nevím, jestli to není jenom Praha. Protože je tady milion lidí v exekuci, spousta mých příbuzných na Moravě opravdu je bez peněz nebo v osobním bankrotu, že ani nemám, jak jim pomoct, protože to jsou nesmyslný sumy. To si myslím, že jsou voliči kohokoliv, kdo jim cokoliv slíbí. Ti jsou jenom nešťastní anebo úplně rezignovali. Třetina lidí vůbec nechodí k volbám, takže je jim to úplně jedno nebo mají takové starosti, že jim bude dobře pod jakýmkoliv režimem. A lidé přemýšlivější nebo ti, kteří mají víc času na přemýšlení, jsou kumštýři, intelektuálové, kteří mají určitý náhled, tak ti utečou. Jestli bude zase nějaký posun k totalitě, tak lidé po těch historických zkušenostech budou chtít utíkat, spousta z nich. No a co tady pak zůstane? To je můj generační pocit. Rezignace, únava, lhostejnost. V těch plus padesáti už jsou lidi utahaní a každý se těší do důchodu, jestli nějaký dostane. Ale moje děti, ty starší, mezi dvaceti a třiceti roky, jsou optimistické. A mají výhodu, že věci můžou změnit.

Bavíte se s dětmi o těch přelomových letech 1988, 1989?

Jo, připadám si jako partyzán, který vzpomíná na válku. Ale povídám jim o nesvobodě, o pocitu, že může přijít nějaký policajt kvůli tomu, že jsem byl na mši nebo něco napsal, a udělat, co chce, a já nezmůžu nic. A já se buď nechám zlomit, nebo ne. Ale těžko se to popisuje.

Jak jsem byl nespokojený za bolševika, tak jsem byl nespokojený po revoluci, pak jsem byl nespokojený z peněz, protože se vlastně člověk rozkyne v požitcích. Tak jsem začal hledat. Nechal jsem se zasvětit jako buddhista, takže jsem mantroval a hledal jsem, ale to je nuda. Jóga, to je na mě tak pomalý, že to mi přijde jako promrhaný čas, to už radši člověk seděl v hospodě. Tak jsem zkoušel šamanismus, různé rituály, severoameričtí indiáni, jihoameričtí. Hrozně hezké, ale nestačí to. Mně to nestačí. Nejsem trpělivý na cestu, která mi bude trvat třicet let, než dosáhnu nějakých výsledků, pokud vůbec, abych měl pocit, že jsem sám se sebou spokojený. Tak jsem hledal dál a dál a zatím mě křesťanství oslovilo nejvíc, necítím v tom pro sebe nic falešného. Nemluvím o lidech, lidi jsou magoři, nebo jsou světci. Ale je to cesta, kudy můžu jít dál a pořád něco objevovat.

Stanislav Juhaňák (*1965) se narodil v Kroměříži. V roce 1991 absolvoval lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, praktikujícím lékařem však nikdy nebyl. Jako student lékařské fakulty se začal věnovat vydávání fakultního časopisu, v tomto okruhu pracoval i v průběhu revoluce. Postupně se začal věnovat vydavatelské činnosti. Je majitelem nakladatelství Triton (založeno 1999). V roce 2018 úspěšně zakončil bakalářské studium na Katolické teologické fakultě. Klíčový je pro něj duchovní přerod a intenzivní příklon ke křesťanství po roce 2008.