v listopadu 1989: student Přírodovědecké fakulty UJEP v Brně

v listopadu 2019: stavebnické práce v USA

realizace rozhovorů: Jana Wohlmuth Markupová, Brno, srpen 2017 a červen 2018

Hektický. To byla neuvěřitelná zkušenost. To bylo něco, co už asi spousta lidí nezažije, protože to byla opravdu revoluce. Ta atmosféra a ty pocity, těžko zopakovatelné. Je fakt, že po revoluci – a už nevím, jak dlouho jsme to táhli – přišlo prázdno, syndrom vyhoření. Úplně vyšťavený jsem byl, protože jsem spal tři, dvě hodiny denně, čtyři měsíce. Pak to přišlo – všichni ti zkušení, co to znají, si počkají do druhé, třetí vlny, a pak to všechno obsadí. Vždycky pošlou někoho dopředu. To chápeš až teď.

Určitě, určitě tam něco musí být, protože když se třeba podíváš na výchovu děcek v Americe, tam nemůžeš dítě poslat s odpuštěním do prdele. Okamžitě jdeš na sociálku. Mají linku, kam můžou zavolat. A pak to vidíš, kam to spěje, ta děcka nemají za nic osobní zodpovědnost. Jdou, vezmou pušku a vystřílí lidi, protože nemají žádný zpětný kontakt, nemají žádný punishment za to, co udělali špatně. Je to úplně scestné tady tohle, úplně scestné. A pak liberálové řeknou, že zakážeme zbraně. Ale zbraně nejsou problém, zbraně nezabíjí lidi. Problém jsou lidi. Zbraně byly v americké společnosti vždycky, to je základní článek ústavy. Když nebudou zbraně, tak co se stane? V Evropě vezme někdo autobus nebo náklaďák a najede do lidí. To je úplně jedno, to není o zbraních, to je o lidech. Všechno je o lidech, o výchově.

Oni jsou ve výchově strašně liberální. A teď se podívej k nám do škol. Je to i tam. Já si pamatuju školu za nás, ta byla daleko přísnější než dneska. Dneska přijdou rodiče a řvou na učitele. Všechno se vším souvisí. Děcka žijí v bublině, přitom dnešní svět je strašně stresový. Když přijdeš do výrobního procesu, do pracovního procesu, jsou na tebe kladeny šílené nároky. A ty nároky na tebe nejsou kladené odmala, ty žiješ v bublině. A najednou zjistíš, že je to všechno jinak a půl lidí se zhroutí. Já nevím, co je špatně. Osobně si myslím, že tohle je špatně, ale co já vím? Ale to je moje přesvědčení. Neříkej, že tohle je normální. Kde je nějaká sebereflexe, kde je nějaká výchova? Děti nikdo dneska nevychovává. To je problém a bude to velký problém. Trump? Nulový problém. Za čtyři roky bude někdo jiný. Tohle je problém, tenhle trend, který je nastoupený, je problém. A jak to může skončit? Zas nás někdo převálcuje. Můžeme se snažit, jak chceme. Prostě lidi začnou být zhýčkaní. Furt si myslíme, že to bude nějak jinak. Jen ať se každý podívá do historie a podívá se, co se dělo, co byla příčina, a nikdo se nechce poučit. Nikdo to nevidí, nikdo nechce.

Myslíš, že je možné, že to někdo ovlivňuje, aby se to dělo tímhle způsobem ve více místech najednou?

Myslím si, že to úplná náhoda není, ale nevím. Taková tendence tam asi nějaká bude. Je to úžasné, jak se pohled na výchovu, na všechno, změnil během posledních 10 nebo 20 let. Šílené. Dneska bys šla sedět za to, co bylo ve škole možné před třiceti lety. Je to dobře, je to špatně? Já si myslím, že to je špatně. Protože všichni by měli být vychovávaní v určité autoritě a každý by měl vědět, že když udělá něco špatně, přijde punishment. Dneska není žádný punishment, dneska je jenom odměna. Když se podíváš v Americe, tak tam už dokonce jdou tak daleko, že když se hraje basketbal a jedno družstvo je o hodně lepší, tak nedávají ani skóre na tabuli, aby se necítili ukřivdění. Když se někdo účastní nějaké soutěže, tak tam nedají diplom vítězům – všichni dostanou diplom. Nedej bože, aby se druhá děcka cítila ukřivděná, že nevyhrála. Kam to pak vede? To je takové rovnostářství, jaké bylo za komunistů. Je to šílené. Tady se otvírají Pandořiny skříňky. A to všechno přijde sem. To tady bude za chvíli.

Nevím, co bych k tomu řekl, nemám žádný mezník, kde by se změnila direkce o 90 stupňů. Mám období, kdy vím, že určitý úsek je hotov a jdeš dál, ale nic takového, že by se to nějak dramaticky změnilo.

To byl vždy spíš evoluční vývoj. Zpětně ses podívala a řekla si: Aha? Jo? Odešel jsem třeba do Ameriky, ale to jsem byl ještě mladý. Říkal jsem vždycky bráchovi: Jednou odjedu do Ameriky. (smích) Nakonec to tak bylo. Říkal jsem to jako fór. Sám jsem tomu nevěřil. Tehdy odjet do Ameriky znamenalo emigrovat. Emigrovat jsem nechtěl. Kdo emigroval, tak měl kule. To není jednoduché.

Amerika byla Amerika, to byl prostě grál. To byla Amerika. Amerika. Ty si nedovedeš představit, že jsi nikam nemohla vycestovat. To je nepředatelná zkušenost. Ty jsi nemohla jet nikam. Do Maďarska jsi nemohla jet, tam jsi potřebovala forinty. Do Polska jsi nemohla jet, tam se nemohlo taky. Ani do Ruska. Kam jsi mohla jet? Do Bulharska, do Rumunska. Do Jugošky jsi potřebovala devizový příslib. A na západ? Zapomeň.

Jindřich Juříček (*1965) pochází z Brna. Absolvoval gymnázium v Kroměříži a poté Přírodovědeckou fakultu Masarykovy Univerzity v Brně (1983–1991). Od roku 1996 s krátkými přestávkami dlouhodobě pobývá ve Spojených státech, kde pracuje ve stavebnictví.