v listopadu 1989: student Pedagogické fakulty v Ostravě

v listopadu 2019: jednatel grafické a reklamní agentury

realizace rozhovorů: Veronika Pehe, Ostrava, duben 2017 a leden 2018

Jedna věc jsou emoce a děje, které jsou s tím spojené. To je především několik dní beze spánku, to je asi první, co se mi vybaví. I jak úlevné bylo po několika dnech aspoň tři hodiny spát, ale zároveň jenom ty tři hodiny a potom se v somnambulním stavu znovu tlouct do centra a pokračovat v tom, co bylo nezbytně nutné. Druhá věc – určitě obavy, jak to celé dopadne a obrovská úleva, když se společnost někdy samopohybem, někdy naštvaností, někdy tím, že převážila chuť být na straně, která začala mít navrch, překlopila, posbírala doma klíče a vyrazila na náměstí. A třetí věc je zklamání, jak zareagovala fakulta, pedagogové a většina studentů. I pomalost, nejednoznačnost a chabrusáctví zdejšího Občanského fóra.

Jaké hodnoty se vám s listopadem pojí? 

Na prvním místě svoboda, bezpodmínečná svoboda. Znovuzavedení lidských práv a demokracie. Když se dneska dívám, kam se společnost posunuje, tak jako si vědci myslí, že předpoklad pro život je voda, myslím, že pro fungování společnosti je nezbytná svoboda a lidská práva. Také jsem doufal v cosi jako obnovu slova, protože normalizační blábolení už dosáhlo patafyzických rovin. Tenkrát jsem si naivně myslel, že revoluce potvrzuje evoluční, fyzikálně nutný vývoj lidské společnosti k ideálnímu tvaru. Tak jako voda, když zaujme ideální tvar v různých nádobách, tak lidská společnost nenašla nic lepšího než demokracii. Říkal jsem si, že je důvod víc spolupracovat než zápasit, a že svět začne být velký Kvítečkov a postupně se přidají i ostatní. To byla bohužel hrozná blbost.

Mám doma tři vzorky, které můžu zkoumat, zkouším, jak reagují na různé podněty a můžu to vyhodnocovat. Ale vlastně jediným referenčním bodem je zase naše generace. Z počátku jsem se přistihoval, že jsem rychle přecházel, dokonce i nahlas, do polohy: „To naše generace…“ Než jsem si uvědomil, jaký podíl různých kariéristů a konformistů v naší generaci byl. Až na jednoho byli všichni mí spolužáci pilnými svazáky, všichni byli ve Svazu československo-sovětského přátelství. Někteří kandidáti KSČ a nemálo z nich, jak jsme posléze zjistili, i u StB. Dopoledne byli na aktivech, schvalovali nejrůznější pitominy, a odpoledne po hospodách předstírali jakýsi minimální a někdy dokonce aktivní odpor. Revoluci pak „aktivně“ strávili na sjezdovkách.

Takže myslím, že jsme nebyli o nic lepší. Jiná věc je, že jsme měli situaci hodně zjednodušenou. Když jste se tehdy chtěla dozvědět, jak to není, otevřela jste Rudé právo. Když jste chtěla vědět, jak to je, naladila jste Svobodku nebo Hlas Ameriky. Mohla jste se s ostatními vysmívat televizním seriálům, mluvit o posledním promítání v jediném Filmovém klubu ve městě a obdivovat nebo zatracovat pár vyšlých desek nebo sehnaných muzik. Byla společná báze, kterou jste mohla komentovat a na čem jste našla společnou řeč – máničkám, metalistům i pankáčům bylo vždycky spolehlivě jasné, že darebáci jsou komančové a vy stojíte na té správné straně (smích).

Samozřejmě řeším naprosto jiné problémy. To, co kdysi vypadalo jako otevřená, nadějná budoucnost, se pomalinku zavírá. Uvědomuji si, jaký díl v hlavě mi už zabírá patlat se ve věcech z minula, jak je používám k orientaci pro věci budoucí a funguju zkrátka jako typický padesátník, který má své problémy. Co jsem určitě pozbyl, je ta samozřejmá drzost vědět a být tak přesvědčený o tom, že mám pravdu. To už nejde.

Pořád se ve mně mele, jestli to, co se děje, není pro dobro věci, jakési poslední varování. A jestli to poklesne do těch bažin, zda nejde o výchovný záhlavec, který nás má probudit. Protože si za to můžeme sami. Na tu situaci se hodí slova začleňovatelů romských komunit do společnosti, kteří říkají, že musíte ty lidi integrovat do jádra společnosti. Nikdo si nevšiml, že vyloučenými se staly okrajové části republiky, určité sociální skupiny, které začaly žít úplně alternativní život. Řada z nás nemá vůbec vybudovaný jazyk, jak jim porozumět. Já jsem taky pronesl pár vtipných poznámek, mimořádně kontraproduktivních, než jsem si řekl, že to zkusím dělat jinak. Možná v tom je naděje.

Ivo Kaleta (*1967) po ukončení gymnázia pracoval rok v divadle, poté nastoupil na pedagogickou fakultu v Ostravě, obor čeština-dějepis. Patřil mezi hlavní členy stávkového výboru na fakultě během podzimu 1989. V devadesátých letech se angažoval na ostravské literární scéně, byl členem redakce kulturní revue Landek a literárního občasníku Obrácená strana měsíce. S přáteli též psal a hrál v kabaretních představeních. V současnosti je jednatelem grafické a reklamní agentury Graphic House s.r.o. v Ostravě. Je ženatý, má tři děti.