Monika Němcová

Mluvila jsi o dětech, bavíte se třeba doma o 17. listopadu? Jsou na to zvědavé?

No, oni se neptali, protože jim to ve škole nikdo neřekne, výuka dějepisu je naprosto příšerná, to podepíšu komukoliv. Je to strašný. Ty děti neví vůbec nic. Já s tím občas prudím, že jim vyprávím o architektuře, když někam jedeme, a s čím to souviselo. Teď jedeme do Florencie v září a tam jim budu vyprávět, že právě tam vznikalo bankovnictví, finančnictví. A konkrétně o listopadu, náš děda, můj taťka udělal takové album, on si tenkrát nalepoval z novin všechny výstřižky a celou dobu mi dělá takovou kroniku. Vždycky, když něco vyjde v novinách, tak on to nalepí, napíše k tomu vlastní názor. A je to i vtipné. Tatínek je hrozně vtipný.

Děti, jednoznačně. Pro mě žádné jiné mezníky nejsou. Já děkuji za každý den, kdy se firmě vede dobře, ale děti, to je tak neskutečné obohacení pro každou ženskou, že to se všechno změní.

Co psychické zvraty, krize, profesní změny?

Možná, když jsem ve 47 začala studovat práva, a dostudovala je. A byla jsem z toho úplně nadšená. Je to fajn, jsem daleko klidnější, víc se orientuju, z firmy jsem měla i velkou praxi. A hlavně setkávání s lidmi ve škole, kteří jsou pro mě nesmírně zajímaví. Udělala jsem si názor třeba na pana doktora Sokola, udělala jsem si názor na Sašu Vondru. Všichni mě vyučovali. A získala jsem spoustu báječných přátel. Myslím si, že je důležité pořád něco studovat. Teď si musím dát oraz a pak bych chtěla studovat psychosomatiku, protože si myslím, že lidi jsou dneska tak plní sraček, s prominutím, že vlastně nežijeme vůbec svoje životy, že jen přebýváme. Je to hrozná škoda.