Vlastimil Ježek

Dokážete si představit, že by jednou generace vašich dětí provedla podobnou velkou změnu jako vaše generace?

To nedovedu, protože oni jsou hodně strukturovaný a roztříštěný a skupinky, které spolu kooperují, jsou hodně malé. Ale na druhé straně, když se zase člověk podívá zpátky do dějin 20. století, faktem je, že když jde opravdu tlustý do tenkejch, tak se něco změní zázračně. Koneckonců se to stalo i v listopadu 1989, kdy jistě každý z nás měl ve finále jiné představy o tom, co bude, ale když si vezmete, jak malá byla skupina těch skutečných disidentů, jak byla omezená a kolik lidí najednou bylo ochotných přijít na Václavák nebo na Letnou a aktivně se zúčastnit odporu, tak si zachovávám mírný optimismus. Doufám, že kdyby se třeba Andrej Babiš s Okamurou a Zemanem rozhodli, že demokracii pohřbí a nahradí diktaturou, že to by byla hranice, kdy by lidi vyšli do ulic.

Zajímají se vaše dcery o to, co se dělo v roce 1989, ptají se vás na to?

Musím říct, že dějepis je neoblíbený předmět, ale to je často dáno tím, jak ho na základní a střední škole učí. Moderní dějiny se moc neprobírají, takže ta druhá a třetí, šestnáctiletá a desetiletá, vůbec ne. Asi ani netuší, že je, na co se ptát. Ta první ano, ale té je 29 a koneckonců se vlastně účastnila listopadového průvodu, i když ještě v mámině břiše. Ale že by to byla nějaká systematická touha po vědění, to se mi nezdá. Holky žijí současností a možná snad trochu nějakými plány do budoucna. Ale minulost je v podstatě nezajímá.

Když si představíte sebe v roce 1989 a dneska, v čem byste řekl, že jste se nejvíc změnil?

Myslím se, že člověk se uvnitř moc nemění. Samozřejmě tím, co prožívá, život ho trochu okřeše, takže jsem možná větší pragmatik a určitě se míň vztekám. Ale jinak to je zvláštní nesouhra stárnoucího těla a stále stejný duše, kdy si říkáte: proč mě bolí koleno, když se cítím úplně stejně jak před 30 lety? Dokonce bych řekl, že doufám, že jsem se nijak zvlášť neproměnil. Ale ta postupná autopsie má jednu dobrou vlastnost, že dokážete víc soucítit s lidmi, který prožívají něco ošklivého. Což ve 20 letech není možné, protože si to vůbec nedokážete představit. Mluvím o tom, protože když jsem se stal v 29 letech šéfem Českého rozhlasu, tento rozměr mi zcela určitě chyběl.