v listopadu 1989: student Lékařské fakulty UJEP v Brně

v listopadu 2019: lékař

realizace rozhovorů: Jana Wohlmuth Markupová, Brno, březen 2017 a květen 2018

To asi jo, ale myslím si, že to má pro všechny. I ta mladší děcka, která tam s námi byla opravdu jako děti, z toho dodnes mají takový zvláštní stálý imperativ. My si vždycky říkáme s bráchou, že to, že se někomu někdo směje za to, že je pravdoláskař, je absurdní. To se také vytvořilo uměle, protože co je na tom špatného. (smích) My máme nálepky a lepíme to po zdech. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Co je na tom špatného? To je přece pravda.

Během revoluce si člověk uvědomoval, jak je dobře, že v ní je a v tomhle věku. Že není člověk, co už je v práci, a už má vazby, nebo je třeba ve straně. Na tohle byl studentský věk ideální. Za to jsem strašně vděčný. To si dodnes uvědomuju, jak to je důležité, protože už jsem to třeba viděl na bráchovi, ten už pracoval a už bylo všechno složitější, už tam byly různé vztahy, privatizace a osamostatňování. My jsme si to opravdu ještě mohli užít se vším všudy, v tom opojení, že jsme mohli kde co, že student tehdy v roce 1989, 1990 mohl všechno. Zkušenost a bezbřehé otevření možností, a to opojení svobodou, to je pocit k nezaplacení. Člověk, který to dostane s narozením, si to neuvědomí, ale když to člověk dostane takhle, tak je to fakt rozhodující moment v životě. Když se najednou něco změní, najednou se dá potlačit nějaké zlo nebo bezpráví a vy máte pocit, že jste se na tom nějak podílel, tak to je samozřejmě hrozně důležitý moment. Zpětně se to samozřejmě blbě vysvětluje. Nikdy už nepochopím, co to byl nálet nebo 50. léta. Člověk to té mamince odkývá, člověk si to asi nějakým způsobem představí, může být z toho i nešťastný nebo nějak zasažený, ale nikdy ne tolik. To prostě nejde. Člověk nemusí číst donekonečna o holocaustu, kdykoliv to ale znovu vidíte nebo vidíte film nebo něco čtete, tak vás to vždycky zasáhne a pokaždé jinak a zase strašně. Uvědomíte si to ve své současné situaci. Co bych dělal já, kdybych stál v plynové komoře a byl tam se mnou můj syn. Co by člověk dělal?

Uvědomění si toho je strašně důležité. To se samozřejmě člověk taky snaží předat dál. Je to složité, ale je to potřeba.

Proměňují se nějak vazby s dětmi nebo s rodiči s ohledem na sociální sítě?

Obecně samozřejmě jo. Starší lidi k tomu mají přístup obecně celkem dobrý. U mých rodičů je to tak, že byli oba celý život na vysoké škole, takže byli celý život s mladými lidmi. Moje matka má v každém patře počítač a všechno pořád sleduje, takže když někam letím, kamkoliv, tak ona sleduje lety a normálně mi volá: Tak už jste přistáli? Mě to úplně vyděsí, protože to je jak z Orwella. U své vlastní generace se ale setkává s tím, jak jsou starší lidi ovlivnitelní, jak jsou zneužívaní, jak jsou atakovaní trolly. I u velmi skeptických a vzdělaných lidí k tomu dojde, i ti naši nebo jejich kamarádi, kteří si prošli vším, včetně koncentráku, na to skočí a papouškují nesmysly. Takže když to udělají tihle lidé, tak co pak ti ostatní? To je strašně zneužitelné, strašná hrůza. To samé u děcek. Synovi říkám, jakým způsobem se má chovat na internetu a na co nemá reagovat, co nesmí a co může. A mám z toho samozřejmě hrůzu. Ale na druhou stranu vždycky vás to dožene úplně někde jinde. Děti v tom absolutně nemají šanci. A i když ve škole jim občas chování na internetu zdůrazňují informatici, tak je to stejně málo. Oni to pouštějí druhým uchem ven. Stejně jsou většinou chytřejší než ti učitelé. V tomhle je to těžké. Je super, když narazíte na lidi z mladší generace, třeba děti mých kamarádů, kteří si opravdu ověřují informace, a jsou je schopni číst kdekoli. Když vám šestnáctiletý, sedmnáctiletý student řekne, že běžně čte New Yorker a Newsweek. To je radost, když to vůbec umí takhle ředit. Ale není to samozřejmě zvykem. Je to pořád výjimka. To je asi i jinde, to není jenom u nás, je to kdekoliv. Takže v tom se to také proměňuje.

Když jste řekl, že listopad 89 je jeden ze zásadních mezníků ve vašem životě, dají se pojmenovat ještě nějaké další?

Moc jich asi nebylo. Možná práce. Přechod do práce je zajímavý v tom, že si člověk najednou uvědomí, že už přestává svoboda a začíná něco, co se ho doteď netýkalo, že byl v něčem pořád svobodný, pořád si mohl dělat, co chtěl, a teď najednou je to „od do“. To je velký skok do života. Takový nepříjemný. Nechápete to. Já jsem byl navíc zvyklý, že oba rodiče byli učitelé a měli dva měsíce prázdnin. Myslel jsem si, že to mají všichni.

Pak je dost zásadní, že si člověk uvědomí stárnutí. Pořád jste mladý, mladý, mladý, pořád všechno můžete. Co si umanete, to bude. Nebo si myslíte, že to tak může být, protože ten věk na to prostě máte. Najednou ale přijde okamžik, kdy to musíte nahrazovat něčím jiným. A začnete cítit, že stárnete a samozřejmě mladá generace se najednou vůči vám vymezuje, což je divné, vy to furt nechápete, z toho by se člověk zvencl.

Chápu dobře, že když je člověk starý, když mu funguje dobře hlava a je prostě rozený skeptik, že z toho má deprese. Když je nemohoucí, má z toho regulérní deprese a z nich se vyhrabat je těžké. Uvědomuje si totiž, že už nikdy nebude moci třeba řídit auto nebo se podívat do Vídně.  Když si umí užívat to, co může, je samozřejmě perfektní. Ještě lepší ale je, když se tím člověk netrápí. Ale když vám hlava zůstane úplně svěží, ale jste fyzická troska, máte spoustu potíží, denně vás něco bolí, to je na bláznění samozřejmě.

Když si člověk uvědomí, že už na té cestě je, za nějakým horizontem, tak to je také strašný moment. Vědomí zestárnutí je drsný moment pro každého.

A když se zeptám bez ohledu na politickou situaci, jste ve svém životě spokojený?

Jo. Se zkušenostmi ze světa, které mám, si myslím, že se můžeme plácat po ramenou. Člověk se s velkou bídou nesetká, ani s neřešitelnou nezaměstnaností nebo jakoukoliv jinou hrůzou, kterou člověk asi řeší někde jinde anebo řešil v 19. století. V tomhle je to tady skvělé. Jenže pak jsou tady snahy o to, aby to skvělé nebylo. Odkud pramení? A proč to vlastně ti lidé dělají? Proč to chtít zničit? To člověk nikdy nepochopí. To nejsou jenom prachy, občas se to prostě dělá pro nějakou ideu.

Štěpán Rusín (*1969) v roce 1986 nastoupil na lékařskou fakultu UJEP v Brně. V roce 1990 přerušil studium a rozhodl se pomáhat charitativním organizacím ve Švýcarsku, Německu a v Americe. Po absolutoriu v roce 1994 působil nejprve na Úrazové nemocnici v Brně a od roku 1999 je zaměstnán v Masarykově onkologickém ústavu v Brně. Mezitím působil jako lékař také v africkém Kamerunu (1997–1999). Po roce 2000 absolvoval půlroční stáž na St. James’s Unversity Hospital v Leedsu. Spoluzakladatel divadelního souboru Loutkové divadlo Československo, autor hudebních textů (některé vyšly v nakladatelství Větrné mlýny). Je aktivní v komunitním brněnském životě (pořádání různých pravidelných akcí pro veřejnost).