Jiří Přibáň

Co se vám vybaví, když se řekne listopad 1989?
Jak vnímáte současnou mladou generaci?
Co považujete za své životní mezníky?

v listopadu 1989: účastník studijního pobytu na Právnické fakultě UK

v listopadu 2019: profesor na Cardiff University

realizace rozhovorů: Veronika Pehe, Praha, březen a srpen 2018

Vít Pohanka Zpět na seznam Štěpán Rusín

Pro mě je to samozřejmě obrovská zkušenost osvobození, ale přehodnocování hodnot. Já jsem se vlastně díky zkušenosti s 89. rokem a toho, že jsem odjel poté do Británie najednou uvědomil, co všechno znamená svoboda, ale také co všechno znamená rovnost. A když bych to měl říct opravdu jako parodii základních moderních politických hodnot, tak i vlastně co znamená bratrství nebo my dnes říkáme solidarita. To, co se tak strašně parodovalo a bylo totálně znehodnocené tím předchozím režimem. Jistě znáte tu scénu z ,,Hoří, má panenko“, kde se jeden z těch řečníků snaží tohle vyjádřit těmi správnými slovy, a nakonec řekne tu nejhorší floskuli – solidarita. Nic trapnějšího a hloupějšího nemůže být. A člověk si najednou v individualizované společnosti uvědomuje, jak jsou ty určité hodnoty nebo formy solidarity a sounáležitosti – vědomí toho, že člověk je součástí nějakého širšího celku a že někam patří – důležité.

Takže pro mě je to taková zásadní zkušenost. Samozřejmě, když dnes vidím padat Berlínskou zeď, tak je to pro mě velmi dojemný okamžik, ale s tou zkušeností té svobody potom v Británii přichází také zkušenost té nerovnosti. A to, že – jak já říkám – Británie je poslední stavovsky rozdělená společnost, kde se vše točí okolo vzdělání. Ona ta společnost, co se týče nějakého etnického nebo kulturního vyrovnávání, je vlastně velice otevřená, ale když ji sledujete z třídního hlediska, tak velmi záhy funguje na principu vědomí toho do jaké soukromé školy chodíte, mezi jakou vrstvu lidí patříte a najednou zjistíte, že to je zapouzdřené. A ty nerovnosti jsou součástí kultury. Takže to je pro mě taková obrovská polistopadová zkušenost, že najednou zjistíte, že ta rovnost, ale ani ta sounáležitost, že to nejsou nějaké prázdné floskule, ale že to má i ve svobodné společnosti reálný význam a podobu, a že je to určitý úkol, který tady zůstává minimálně 250 let, protože v předmoderní společnosti si otázku rovnosti nekladli. Jak je možné, že my si tu otázku rovnosti klademe ve světě takových nerovností?

Myslíte, že dnešní mladší generace vnímá zjednodušování v politice jinak a mohla by tedy být nositelem politické změny?

Já myslím, že ano. A dokonce se odvažuji tvrdit, že v tomto existuje základní rozdíl mezi situací v Maďarsku, nebo i na Slovensku a tady. Sám jsem byl překvapený, do jaké míry se daří mobilizovat část těch mladších generací. Asi zažíváme určitý mezistupeň. Zkorumpovanost elit 90. let vedla k nástupu podnikatelského populismu. Tito lidé tvrdí, že hovoří za mlčící většinu. Přitom víme, že když v politice někdo argumentuje většinovým názorem, tak ho teprve vytváří, aby se mohl vydávat za jeho reprezentanta. Myslím, že poslední měsíce ukázaly, že si nenecháme vnutit představu, že tady je většinový názor, který tito lidé reprezentují. A mladší generace to vidí nesmírně kriticky a v tom jsem optimista. Oni samozřejmě neví, že politický slovník určité části politického spektra je slovník 80. let, kdy se všechno odpolitizovalo. To byl vlastně hlavní cíl komunistických vlád v 80. letech. Musíme postupovat efektivně, racionálně, musíme inovovat, musíme zajišťovat. Takovým způsobem mluví i dnešní premiér a když se rozčílí, mluví dokonce takovým zvláštním československým jazykem, přesně jako Gustáv Husák. Je to taková nostalgie po bezčasí 80. let, v kterém se spousta lidí cítila dobře.

Ale mladá generace na toto absolutně neslyší. Staří filozofové se rozčilovali nad tím, že mladí volí Karla Schwarzenberga s punkovým přelivem. To mělo málo společného s Karlem Schwarzenbergem, byla to určitá forma odporu proti tomu, co ta generace viděla jako establishment. Nešlo o hlas pro Kalouska se Schwarzenbergem, to byl hlas proti. A ty hlasy proti je třeba sbírat a když jich bude dost, vytvoří se určitě i politická síla, která bude schopná současný establishment rozbít. Hlasy pro Piráty nejsou náhoda. Já jsem k nim velmi kritický, ale je to také pokus o mobilizaci nesouhlasu, a doufám, že dříve nebo později se ten kulturní konsensus národa zaujatého samým sebou rozpadne. To je úkol pro příští generaci, definitivně rozbít to zapouzdření do sebe.

Takže budoucnost pro vaše děti vidíte v podstatě optimisticky?

Určitě. Teď to bude ekonomicky velmi složité, období desetileté konjunktury skončí v nějaké krizi, ale budoucnost vidím optimisticky v tom, že ten mezistupeň, ve kterém jsme, je možné vyřešit ve prospěch otevřené demokratické společnosti. Hodnoty, které byly tak drahé nám, budou jinak formulované, ale ideál otevřené demokratické společnosti může přežít. Ovšem za podmínky, že i nastupující generace se vyrovná s morálním fundamentalismem a fanatismem, který je bohužel čím dál tím častější. V České republice to vidím optimisticky, že příští generace dokáže zabránit nějakému radikálnímu sociálnímu zlomu ve prospěch například nacionální autoritářské společnosti. Jsme na tom určitě líp než leckde jinde.

Tak zcela určitě rok 1989, to byla revoluce, modrá knížka, sňatek a první cesta na Západ. Určitě otcovství, rok 1994, pro mě absolutní změna, zásah, najednou si člověk uvědomí úplně jiný rozměr vlastní existence. A předtím první cesta do Walesu v roce 1993. Vůbec v 90. letech se toho dělo strašně moc. V roce 1995 jsem také zažil šok, když mi starší kolega a do té doby mentor a intelektuální vzor, chtěl sebrat autorství knihy. To byl asi moment, kdy jsem si uvědomil, že teď tady musím být sám za sebe. Pak přišla habilitace a dostal jsem docenturu, ale to pro mě nebylo až tak důležité. Pro mě byl důležitý moment, kdy jsem publikoval první monografii Sociologie práva, současně jsem měl zkušenost roku v Cardiffu a věděl jsem, že chci být sociologem a filozofem práva. Pak byl určitě důležitý rok 2001, kdy jsem vzal na tři roky plný úvazek v Cardiffu. V roce 2002 jsem tady dostal profesuru, poslední profesura, kterou rozdával Havel. A já jí dostal strašně mladý a pro mě to neznamenalo, že teď jsem dosáhl vrcholu, ale najednou jsem si uvědomil, že mám obrovskou odpovědnost za vlastní myšlení, za to vědění nejenom v akademickém smyslu, ale i v obecnější rovině.

A pak to byl rok 2006, kdy zatímco tady bylo jasné, že je čím dál víc lidí, kteří by nejraději, abych se už nikdy nevrátil, jsem dostal profesuru i v Cardiffu, což bylo jasné sdělení, že mě tam chtějí. A já jsem si uvědomil, že to, co dělám, nemusí mít rozměr jenom český, ale že to může mít i rozměr britský a možná i evropský.