Vít Pohanka

Můj první impuls je prohlásit, že už to není, jaké to bývalo a mladí lidé si ničeho neváží. Ale tohle říkali starší lidé vždycky a já už holt jsem v tom starším středním věku, takže se snažím vyvarovat podobných soudů. Řeknu to takhle: před 14 dny jsme měli volbu, jestli budeme doma nebo jestli si půjdeme zalyžovat. Obě děti radši vyrazily na sjezdovku, kde jsme strávili větší část dne. A já jsem vděčný za to, že ty děti radši chtějí jít lyžovat, než aby seděly doma a koukaly do telefonu. Bylo to tak ale asi vždycky: některé děti radši seděly doma a v lepším případě četly knížku, v horším civěly na televizi nebo hrály počítačovou hru. Takže myslím, že ty děti nejsou horší kvůli tomu, že vyrůstají s internetem. Dokonce jsme s manželkou řešili, jestli jim omezovat čas na mobilním telefonu nebo tabletu, a nakonec jsme se rozhodli, že to dělat nebudeme, že se spíš budeme snažit všímat si, co na tom dělají.

Vidíte nějaký vliv těch technologií na angažovanost, v porovnání s vaší generací?

Zase je to dvojsečné. Shodou okolností jsem nedávno pro Český rozhlas Plus v Brně točil o sociálním bydlením a setkal jsem se s náměstkem Matějem Hollanem a zastupitelem Martinem Freundem, kteří jsou skoro o generaci mladší. Oba jsou z hnutí Žít Brno, což je zajímavé hnutí, které by se těžko dávalo dohromady nebo dostávalo na brněnskou radnici, kdyby nebylo sociálních sítí. A tohle je nesmírně pozitivní. Ne, že bych souhlasil se vším, co dělají, ale moc se mi líbí dynamika, kterou mají. Původně to bylo recesistické hnutí a teď mají náměstka primátora, řeší sociální bydlení a musí přicházet s konstruktivními nápady, a to je pozitivní a jsem přesvědčený, že k tomu lvím dílem přispívá větší možnost komunikace.

Samozřejmě je tu negativní stránka. První, co mě napadá, že když se člověk podívá na facebook, nebo si čte komentáře pod články, ta zloba je příšerná. Osobně jsem to zažil, když jsem byl zpravodajem v Bruselu a měl jsem blog na iDnesu. Tenkrát jsem napsal krátké shrnutí výsledků zprávy Evropské komise o lidských právech v České republice, kde byla trvalka, že postavení Romů v ČR je špatné. Ty reakce byly takové, že jsem si skoro říkal, že se snad budu muset bát jít po ulici. Přitom jsem bez jakéhokoliv komentáře zopakoval, co konstatovala Evropská komise. Byl jsem z toho opravdu upřímně vyděšen, a to jsem si prošel Irákem a únosem, ale že je v lidech v mé vlastní zemi taková zloba a špína, z toho jsem byl šokován.

Vidíte budoucnost generace vašich dětí celkově pozitivně nebo máte spíš obavy?

Vidím ji pozitivně. Syn se připravuje, že vycestuje na výměnný pobyt, ať už to bude do Spojených států, Kanady, Jihoafrické republiky nebo Indie. Rád bych zdůraznil, že to není tak, že bychom za to platili a koupili mu pobyt někde na střední škole. Je to výměnný pobyt, bude to stát peníze za letenku, za pojištění, nějaké kapesné a podobně. Ale je to obrovská příležitost a já jsem nesmírně rád, že ji syn má. I kdyby se tam nedostal, už jenom samotná příprava, zpracovat projekt, něco o sobě napsat, má podle mě obrovský přínos. A tu příležitost má každé dítě v této zemi, a to je fantastické. I kdyby bylo výsledkem jenom to, že tu možnost mají v roce 2018 všechny děti, tak všechno, co se stalo v listopadu 1989, stálo za to.

V osobní rovině hlavně rodinné a pracovní. Ta jazyková škola do roku 1994. Potom že jsem se stal na dva roky redaktorem České televize, pak práce pro UNESCO, a návrat k novinařině, u které doufám zůstanu. Přelomem bylo, že už nejsem zpravodajem a působím doma na Vysočině. Do toho zapadaly i děti, které přišly tak trošku s tím, jak jsem vlastně přecházel. Syn se narodil, když jsem přišel z BBC do Českého rozhlasu, Klárka se narodila, když jsem začal dělat zpravodaje v Bruselu.

Takže ty milníky osobní a rodinné jsou nějakým způsobem svázané hlavně prací. Rád bych zmínil, že jsem vděčný, že manželka mě vždycky vyšla vstříc. A že jsme to jako rodina jakžtakž absolvovali, doufám bez šrámů.

Prožíval jsem docela intenzivně některé, dnes už vlastně historické okamžiky v životě celé společnosti: volby 1992, rozdělení Československa, opoziční smlouvu v roce 1998, vstup do NATO a Evropské unie. A setsakramentsky intenzivně a obrazně řečeno „z první řady válku“ v Iráku a na východní Ukrajině. Ale to, co jsme prožili společně s ženou a dětmi i díky kvůli tomu pracovnímu stěhování a vytížení je pro mne podstatné.