v listopadu 1989: student Fakulty žurnalistiky UK

v listopadu 2019: redaktor a vydavatel časopisu Sorry

realizace rozhovorů: Pavlína Havlová, Praha, září 2017 a květen 2018

Tak úplně první asociace je Národní třída. Druhá asociace je taková ta stávka, kterou jsem třeba já prožil v restauraci U Techniků, kde jsem našim milým revolucionářům držel místo. Oni schůzovali, já jsem neschůzoval, protože já jsem na tý Národní dostal do hlavy, jednak jsem blbě viděl a za druhý jsem na žádné demonstrace nechodil, protože jsem nesnesl dav a vůbec jsem byl takový trochu zatažený.

Já vlastně s žádnými mladými nemluvím. No, dneska jsem zjistil, že má kolegyně se narodila v roce 1989. A radostně píše o socialistické éře, ne teda radostně ve smyslu, že by to nějak obdivovala, i když ji asi mrzí, že to nezažila. Já jsem ji ujišťoval, že to byla dobrá zkušenost, ale že bylo fajn, že byla krátká. Ona píše takové ty články, kde se rozplývá nad starým igelitovým pytlíkem od mlíka, to jsou takoví ti retro šílenci. Nezažila to, tak po tom pátrá. To je vlastně v pořádku.

A jak smýšlejí o revoluci, nevíte?

Já myslím, že se tím nikdo moc nezabývá. Teď to Vyprávěj – to mi leze na nervy. Včera jsem to přepnul na Ordinaci v růžové zahradě, ta mě rozčiluje míň. Ono je to všechno takové umělé, strojené, nepovedené, těžko uvěřitelné. A když ten text je takový divný, tak ani herecké výkony nejsou zrovna oslnivé, a jak se ještě snaží postihnout všechny aspekty, tak je to takový guláš. Já se u toho vždycky rozčílím, ale naštěstí dálkový ovladač je jeden z nejlepších vynálezů.

Sázíte na mladé, že by mohli ve společnosti něco posunout?

Když budou chtít, tak můžou.

A vidíte, že by chtěli?

Tak já zatím vidím, že čuměj do tabletů, a nevím, co tam řeší, jestli světovou revoluci, nebo nákup kozaček. To se bude muset nějak vyvrbit jinde a jinak. Ty technologie, to je jejich peklo. Boj, který si budou muset vybojovat, aby se z toho úplně nezbláznili.

A řekl byste, že je správná cesta spíš politiku nesledovat a soustředit se na sebe?

Nevím, jestli je to cesta, ale je to svým způsobem otázka sebezáchovy, sebeobrany. Člověk si tím nesmí nechat otrávit život.

Když si vzpomenete na sebe v roce 1989 a teď, vnímáte u sebe nějaký posun?

Já už se posunuju jenom z jedné kavárny do druhé. Já myslím, že člověk se až tak moc nemění, má jiné možnosti, a nakonec jich třeba ani nevyužívá. Třeba všichni říkají – můžeme cestovat. Já nedojedu ani do Neratovic.

Jak překonáváte krize? Měl jste nějaké?

No určitě.

A co vám pomohlo?

Hrst prášků u lékaře a dobře se vyspat.

Jste spokojený?

Teď jsem docela spokojený, ale to víte, každá situace vám přináší nějaké starosti a vrásky, protože kdyby nebyly starosti, tak by to bylo podivné, to by se stalo něco úplně hrozného. Člověk si nesmí moc vyskakovat, tím by přivolal nějakou katastrofu.

Milan Podobský (*1966) vystudoval gymnázium Arabská. V letech 1985–1986 pracoval ve Večerní Praze, poté měl na starosti podnikový tisk v ČKD. Na žurnalistiku Univerzity Karlovy byl přijat v roce 1987. Jako student vydával studentský časopis Bobkové listy. V listopadu 1989 se účastnil pochodu z Albertova na Národní. V roce 1991 předčasně ukončil vysokoškolská studia. Krátce ho živil humoristický deník Fámyzdat (vtipy z ulice). Vydával Studentské listy, po roce 1990 začal působit jako novinář. V roce 1992 založil časopis Sorry.