Marek Pivovar

v listopadu 1989: student Filozofické fakulty UJEP v Brně

v listopadu 2019: dramatik na volné noze

realizace rozhovorů: Jana Wohlmuth Markupová, Ostrava a Praha, říjen 2017 a únor 2018

Nevím, jestli první, ale mám takové milníky. Prvním je Jiří Voráč, protože jsem vůbec netušil, že se něco děje. Bydleli jsme s mou nastávající ženou v podnájmu. Měli jsme pronajatý domeček a tam jsme programově neměli televizi. A tak jsme nevěděli nic. V úterý jsem přišel na fakultu a opravdu čirou náhodou jsem jako prvního potkal Jiřího Voráče a ten mi řekl: kde jsi, já tě potřebuji tady. A hotovo. To byl začátek. To je první milník.

Druhým je, když několik dnů za sebou vždycky napochodovala zásahová jednotka. Měli přilby, štíty a napochodovali před dveře na fakultu a tam zůstali stát a dívali se. A my jsme se vždy všichni seběhli, protože jsme byli v okupační stávce, a koukali jsme se na ně a oni na nás a teď jsme jenom čekali, jestli půjdou dovnitř nebo nepůjdou. Tohle dělali několik dnů a pak vždycky zase nasedli a odjeli.

A třetí strašně silný zážitek byla euforie, když abdikoval Jakeš. Sice to vlastně nic moc neznamenalo, protože jen jedni komunisté předali moc jiným komunistům, ale i tak to bylo hrozně moc. A to jsme seděli v aule a na chodbě se ozval strašný jekot. Vběhla holka, která měla službu na vrátnici, kde se dívala na televizi, a začala řvát, že to zabalili. Všichni jsme se objímali, to byla velká euforie.

A potom, když jsem poprvé vyšel z fakulty na demonstraci a viděl jsem, že všechny ty věci, které produkujeme v tiskovém středisku, byly všude vylepené a já viděl, že to má nějaký smysl, že to město vypadalo jinak.

Vidíte něco, co vás vyloženě uhodí do očí, když mluvíte se svými dětmi nebo jejich vrstevníky?

To je to svobodné uvažování. A tihle lidi s tím nemají žádný problém. A to je úžasné. Nemají žádnou autocenzuru. A to je výborné. Nebojí se říct: jak to, že máme takového prezidenta a takového premiéra? Nemusí se bát, že se jim za to něco stane. Klidně za to třeba dostanou přes držku od někoho, kdo si to nemyslí, ale to je normální. Ale nebude to dělat režim. Nezažili to, narodili se po roce 1989, už to tak neměli, necítili, a to je výborné, to je úžasné, a i to je další důvod, proč jsem optimista, protože tihle lidé už uvažují úplně jinak. Dcera je v Anglii, v Londýně, kluk je tedy tady v Praze, a spousta dětí mých známých je po Evropě, po světě. A vidí to jako úplně normální věc. Říkají: No a co? Tak jsem teď rok v Anglii, však je to normálka.

A narážíte na problémy v komunikaci související s daleko většími možnostmi, které přinášejí například sociální sítě?

Co se týče dětí, tak to je to, jakým způsobem opovrhli vysokou školou. My jsme svým způsobem měli rozhodování paradoxně jednodušší v tom, že jsme věděli, že škola nebyla vstupenkou do svobodného světa. Na druhou stranu ale na té škole byla jiná atmosféra než jinde. Je fakt, že tu pořád ještě bylo takové to dědictví antiky, středověku, jakási akademická půda. I v těch 80. letech. Na jedné z prvních přednášek nám sémiotik profesor Čejka řekl: vysoká škola nejsou přednášky, to nejsou semináře, to nejsou referáty, vysoká škola, to jsou chodby mezi hodinami, to, co si řeknete se spolužáky, to je vysoká škola.

A měl pravdu, takhle to opravdu bylo. Já jsem na gymplu byl ve styku jenom s určitým typem lidí, protože učňák už je zase něco jiného. A pak jsem šel na vojnu, a to byla rána pěstí do hlavy, protože najednou tam byli lidé, o kterých jsem ani netušil, že na světě existují. A pak zase ta vysoká to byl zase návrat k tomu gymplu, ještě o něco výš po spirále.

Vysoká škola představovala aspoň trošku svobodnější uvažování, a pak se také člověk, přestože tam byly všechny ty marxismy a dějiny dělnického hnutí, stejně dozvídal věci, které se neměl šanci jinde dozvědět. Jenom na té škole, protože z novin to nešlo, z televize to nešlo. Na té škole se samozřejmě učily náležitě zabalené, jako že to jsou ty „buržoazní teorie“, ale člověk se o nich dozvěděl a znal je, takže to nebylo tak, jako když lidi odsuzovali Chartu 77, aniž ji četli. Vysoká škola byla zárukou toho, že člověk aspoň o těch věcech bude vědět a bude o nich moci přemýšlet. A proto třeba ta vysoká škola pro mě zůstala hrozně důležitá, ale ta děcka to takhle nemají a já to do jisté míry chápu, protože oni takhle už uvažovat nemusí. Je fakt, že se tam dozví věci, které se jinde nedozví, ale ne proto, že by se to nesmělo, ale proto, že to většinovou společnost nezajímá.

Jste spokojený v osobní rovině? 

Naprosto. Mám to ještě samozřejmě kombinované s tou nemocí, protože já jsem touhle dobou už klidně mohl být mrtvý nebýt toho šikovného doktora, takže já to mám spojené i s tím, že jsem každý den rád na světě už i proto, že každý den je teď bonus. Takže nedokážu říct, jak by to bylo, kdybych byl zdravý, ale spokojený jsem, to ano.

Někdo říká, že celý listopad byl vlastně na nic, to si ale rozhodně nemyslím. Někdo už došel do pesimistického stádia a říká: všechno jsme to dělali na nic, všechno to bylo k ničemu. Neřekl to zatím ještě nikdo z mých nejbližších kamarádů, ale už jsem četl takové názory i od lidí, kteří se toho tehdy aktivně účastnili. Tak to si rozhodně nemyslím, protože pořád ta zásadní změna tady je.

Marek Pivovar (1964-2021) se narodil v Brně, kde také absolvoval základní školu a gymnázium. Po maturitě nastoupil na základní vojenskou službu a v roce 1985 začal studovat na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně český jazyk a dějepis, později přešel na divadelní vědu. V letech 1990–1994 pracoval v moravských médiích (Brněnský večerník, Revue Box Jiřího Kuběny, Moment Boby, brněnská televize). Od roku 1994 byl dramaturgem činohry v Národním divadle moravskoslezském. Od roku 2017 působil jako dramatik na volné noze. Na začátku roku 2021 podlehl onkologickému onemocnění v kombinaci a koronavirové infekci (nekrolog).