Šimon Pánek

Napadají mě tři věci. První, že s odstupem času víc a víc vnímám, že to byl skvělý happening, který jsme si užili, ale skutečnými hybateli historie jsme nebyli, že jsme dostali nějakou roli na tom jevišti, ať už ti, kteří stáli na náměstích, nebo my, co jsme měli roli jinou. Reálně v té chvíli se to koordinovalo, ale historie tekla stejně a tekla by ke konci komunismu tak jako tak. Ale to, že se to povedlo přes takovéhle vzedmutí, že se na tom část země podílela a vygenerovala určitou pozitivní energii, bylo skvělé, protože nám to hodně pomohlo v letech potom. Éthos listopadu, to znamená, že nelžeme, zabýváme se lidskými právy, jde nám o hodnoty, jde nám o něco víc než jenom o prostou existenci, to bylo něco, z čeho Česká republika poměrně dlouhou dobu čerpala spirituálně a hodnotově.

Posledních pět, možná deset let se ale, řekl bych, se ten dobrý pocit z toho mejdanu vyčerpal a nic nového ho nenahradilo. A myslím, že je to dílem důvod i pro takový ten pocit bezčasí, to znamená bez vyššího smyslu existence, protože když jen tak žijete den po dni, týden, měsíc, rok a není tam žádná vize a není tam žádný náboj spirituální, tak se z toho života stává taková existence – proč ne, fajn, hory, hospoda, auto, děti, rodina, chodí se do práce. Ale myslím, že to tak úplně nestačí, že to přispívá k tomu, proč se společnost cítí frustrovaná, že se nedívá do budoucnosti. A já si to vysvětluju tak, že to je to samé, jako když jste v práci a nemáte výhled, kam ta práce bude směřovat. Nebo žijete v nějakém vztahu a nebavíte se o tom, co spolu budete dělat v létě a v zimě a nemáte společné plány. Znám to ze života, že člověk s někým byl a nemluvilo se o tom, co bude, tak zpětně si říkám, že to bylo proto, že jsme tomu moc nevěřili. Ani současnosti, ani budoucnosti. Takže myslím, že jsme měli s éthosem listopadu štěstí, když se člověk podívá na marasmus některých jiných postkomunistických zemí, které ten éthos neměli a kde se ten komunismus jen tak jako odvalil a převalil do něčeho hodně postkomunistického. U nás přece jenom k výměně lidí u moci došlo poměrně výrazně, ti lidé byli někdy laičtí, někdy nebyli připravení odborně, jazykově, jinak, ale když to srovnám s pokusy vybudovat novou zemi leckde na Balkáně, v postsovětském prostoru, nemluvě o zemích Arabského jara nebo teď třeba v Barmě, kde opravdu není z čeho brát, kde se recyklují ti samí lidé, nebo jsou to excentrici, kteří chodí demonstrovat na náměstí a říkají – ne, ne, my vlastně politiku neděláme, my chceme jenom tu revoluci, jako v Egyptě a jinde, tak jsme měli velké štěstí.

A třetí věc k Listopadu, která se vyjevuje člověku víc a víc, když se na to dívá zpátky, a v mém případě se to projevuje i v práci, kterou Člověk v tísni dělá posledních deset, dvanáct let, že hodně investujeme do různých programů doma, spojených často se vzděláním, s motivací mladých lidí, dneska třeba s kritickým myšlením, mediální výchovou, nějakou inspirací třeba k leadershipu, tak se mi v tom odráží poznání, že jsme měli pocit, že koncem komunismu je vlastně to hlavní vyřešeno a teď už to bude jenom lepší, nějak to půjde samo. Nevěděli jsme, že ta západní svoboda pod sebou má obrovské množství „rule of law“, nějakého zákonného rámce, regulací, osobní disciplíny, přerozdělování prostředků, investování do těch, který nemají to štěstí, že se narodí dobře, skutečné zodpovědnosti, vlastně i jakési uměřenosti úspěšných lidí, kteří to, že jsou úspěšní, často – ne všichni, zase to nebudeme, ale často je úspěch vede k tomu, že by se o něj měli podělit a investovat do těch, kteří úspěšní nejsou, no a u nás převládlo takové – ti úspěšní, bohatí, kteří mají štěstí, ti si budou žít ten svůj život, a ti, co jsou horší, tak ať někde zůstanou. Prostě poznání, že konec komunismu byl nezbytný, nicméně nevyřešil to, co dál s tou zemí, co dál s námi, co dál se vzděláním. Teď je takový hup dolů ve většině demokratických zemí a tady je to ještě zase o něco hlubší…

Jde o solidaritu ve společnosti, inkluzi ve školství – kolik lidí úplně intuitivně bojuje proti inkluzi. My přece ty naše dobré, hezké, bohaté, úspěšné děti nebudeme zatěžovat tím, aby byly v jedné třídě s nějakými dětmi, které nemají to štěstí, že jsou z úspěšné střední třídy. Děsivé. Místo aby převládla solidarita a potřeba pomoci. A nakonec by to pro ty naše úspěšné, dobré děti ze střední třídy byla zajímavá zkušenost, vidět, že život může být taky jiný než ten život v bavlnce, kdy furt jezdí na hory, mají kola, my do nich vlastně pořád investujeme, do těch dětí. Jak se společnost vyhranila po pádu komunismu, tak hrozně těžko hledáme nějaký balanc a ta hodnotová devastace je daleko hlubší, než jsme si mysleli.

Musím říct, že po těch skoro 30 letech, které utekly od roku 1989, a po 25 letech, co se snažíme v Člověku v tísni podporovat lidská práva, solidaritu ve světě, být proti válkám, dělat nějaký „advocacy evernis“, tak stav světa, stav jakýchsi nadstavbových hodnot nebo podpory nadstavbových hodnot, jako je právě ta solidarita doma, ale i ve světě, téma lidských práv ve světě, šíření demokracie jako komplikovaného, ale pro práva a svobody jednotlivce určitě nejlepšího systému, tak ten stav není dobrý. A je pravda, že jak je mi 50, už nad tím neumím jenom tak mávnout rukou a říct si – to se za pět, za deset let setřepe. Takže nějaká úvaha o tom, že člověk investoval do něčeho, co je teď na ústupu nebo zatlačené do rohu, tak to pro mě není moc veselé.