v listopadu 1989: student Fakulty žurnalistiky UK

v listopadu 2019: soukromý podnikatel

realizace rozhovorů: Lenka Krátká, Praha, červen 2017 a srpen 2018

První asociace je určitě velká euforie. Pokud bych měl vzpomenout situaci těsně před 17. listopadem, tak ve vzduchu bylo cítit určité očekávání, možná předtucha, že se něco semele, ale nikdo nevěděl, jakou to bude mít podobu a zejména jaký bude další vývoj. A pak najednou vyhlášení okupační stávky na fakultě, euforické pocity, velké naděje, ale také obyčejný strach. Byly tady regulérní obavy, že stávka bude potlačená, třeba i krvavě. Určitě tady bylo tvrdé jádro v rámci ÚV KSČ, ale i v rámci armády, připravené zasáhnout. Toho jsme se všichni obávali.

Co pro vás vlastně znamená listopad po hodnotové stránce?

Pro mě osobně a jistě pro celou moji generaci to byl určitě jeden z největších zlomů, vlastně vůbec největší, v dosavadním životě. Po dlouhém období marasmu a života ve lži najednou přišla svoboda v pravém slova smyslu. Svoboda, na kterou jsme ovšem nikdo nebyli připraveni. Se všemi výhodami, ale i výzvami, kterým je třeba čelit. Nyní je ale třeba tyto hodnoty bránit. Mám totiž dojem, že pro velkou část společnosti, která tehdy byla s námi v ulicích a na náměstích, jako by hodnoty listopadu přestávaly být podstatné a začínají být spíše obtěžující. Jako by to nejdůležitější opět byla jen plná lednička, úspěch, pozitivní čísla. Toto se totiž Andrej Babiš a jemu podobní snaží vsugerovat veřejnosti: „Nekecáme, makáme, jedeme – vy se máte dobře díky nám, tak držte hubu a krok.“

Musím říct, že přesto, že jsme s manželkou Rebekou oba poměrně hodně svobodomyslní, nepatříme k rodičům, kteří by uplatňovali klasickou liberální výchovu, kde si děti mohou dělat úplně všechno, jak chtějí. Děti musí mít nějaké mantinely, musí vědět, kam můžou a nemůžou, protože bez toho jsou trošku nejisté. Pokud jde o nějaké jejich směřování, mám za to, že role rodičů je spíše ukázat dětem různé možnosti, směry. Ale jak víme, stejně si nakonec udělají samy, co budou chtít. Dcera se zatím profiluje někam k oblasti filmu, fotografie. Možná tam bude něco i geneticky ze strany rodiny, to nemohu vyloučit. A syn hezky kreslí, ve třinácti letech je poměrně dobře orientovaný i ve věcech veřejných. To třeba může být jeho směr. Ale samozřejmě nevím. Třeba půjdou oba úplně jinými cestami. Je to ještě hodně brzy.

Mají dnes děti obecně v něčem život složitější, než jste třeba měl vy jako dítě?

Myslím, že nyní jednoznačně převládají pozitiva. Ať je to přístup ke vzdělání, ať jsou to jazyky nebo možnost cestování, což automaticky nemusí otvírat cesty profesní, ale většinou tomu tak je. Mohou být ve všech věcech zcela svobodní. Na druhé straně, nemluvím nutně jenom o vlastních dětech, jsou v zajetí například sociálních sítí, čemuž my jsme naštěstí čelit nemuseli. A často zase čelí jiným složitostem a výzvám, i v tom špatném slova smyslu, třeba kyberšikaně a podobně. Také mám dojem, že celá společnost je orientovaná velmi tvrdě jen na výsledek. A tenhle tlak už cítím i na školách. Jako by neexistovalo nic důležitějšího.

Tak kromě toho, že jsem zestárnul a přibral, tak jsem snad dospěl v tom pravém slova smyslu. Nejen věkem, ale že jsem – alespoň doufám – trochu pobral i nějaký rozum a zkušenosti, které jsme možná ve dvaceti neměli. A z toho možná vycházelo někdy i příliš optimistické vidění světa a budoucnosti. Vlastně jsme nebyli schopni úplně dohlédnout a představit si, co všechno může přijít. Jinak jsem se dle mého zásadně nezměnil, co se týká základních vlastností, za které považuji slušnost, čestnost, zodpovědnost, aspoň tomu chci věřit. Samozřejmě za tu dlouhou dobu, třeba v tom našem rodinném projektu, jsem byl konfrontován i s lidmi a záležitostmi, které bych si rád odpustil. Mluvil jsem o soudních sporech s tuneláři a bojem s mafiánskými strukturami. To asi člověka trochu zocelí a utvrdí v tom, že svět není jen dobrý a že život není vždycky fér. Ale já, až na úplně malé výjimky, nikdy nelituju toho, čím jsem prošel. I negativní zkušenosti se snažím přetavit v něco pozitivního a vzít si z nich něco pro futuro.

Listopad 1989 je pro mě vnitřně pořád hodně silné téma, zvlášť v kontrastu se současným politickým děním. Lidé, kteří vyznávají obyčejnou slušnost, víru v opravdovou svobodu a demokracii, jsou u nás teď často pejorativně označováni za „sluníčkáře“ a „havloidy“ – je to vlastně už téměř nadávka. Já se ale k těmto lidem rád hrdě hlásím.

Martin Bartůněk (*1970) narozen v Praze. Do roku 1991 působil ve Studentských listech, a ještě během studií spoluzakládal Mamma klub, jeden z prvních rockových klubů v Praze. Vystudoval žurnalistiku na FSV UK. Po absolvování náhradní vojenské služby působil do roku 1997 jako tiskový mluvčí Univerzity Karlovy a byl PR manažerem projektu Praha – Evropské město kultury 2000 (1999–2001). Následně nastoupil na pozici communication manager v internetové divizi Českého Telecomu Imaginet (2001–2002) a poté do T-Mobile Czech Republic (2002–2007) na pozici manažer interní komunikace. V oblasti firemního PR krátce působil ještě v rámci skupiny IPF. Později se zaměřil na správu rodinného (restituovaného) majetku a aktuálně se věnuje vlastním realitním projektům.