Martin Bartůněk

Musím říct, že přesto, že jsme s manželkou Rebekou oba poměrně hodně svobodomyslní, nepatříme k rodičům, kteří by uplatňovali klasickou liberální výchovu, kde si děti mohou dělat úplně všechno, jak chtějí. Děti musí mít nějaké mantinely, musí vědět, kam můžou a nemůžou, protože bez toho jsou trošku nejisté. Pokud jde o nějaké jejich směřování, mám za to, že role rodičů je spíše ukázat dětem různé možnosti, směry. Ale jak víme, stejně si nakonec udělají samy, co budou chtít. Dcera se zatím profiluje někam k oblasti filmu, fotografie. Možná tam bude něco i geneticky ze strany rodiny, to nemohu vyloučit. A syn hezky kreslí, ve třinácti letech je poměrně dobře orientovaný i ve věcech veřejných. To třeba může být jeho směr. Ale samozřejmě nevím. Třeba půjdou oba úplně jinými cestami. Je to ještě hodně brzy.

Mají dnes děti obecně v něčem život složitější, než jste třeba měl vy jako dítě?

Myslím, že nyní jednoznačně převládají pozitiva. Ať je to přístup ke vzdělání, ať jsou to jazyky nebo možnost cestování, což automaticky nemusí otvírat cesty profesní, ale většinou tomu tak je. Mohou být ve všech věcech zcela svobodní. Na druhé straně, nemluvím nutně jenom o vlastních dětech, jsou v zajetí například sociálních sítí, čemuž my jsme naštěstí čelit nemuseli. A často zase čelí jiným složitostem a výzvám, i v tom špatném slova smyslu, třeba kyberšikaně a podobně. Také mám dojem, že celá společnost je orientovaná velmi tvrdě jen na výsledek. A tenhle tlak už cítím i na školách. Jako by neexistovalo nic důležitějšího.

Tak kromě toho, že jsem zestárnul a přibral, tak jsem snad dospěl v tom pravém slova smyslu. Nejen věkem, ale že jsem – alespoň doufám – trochu pobral i nějaký rozum a zkušenosti, které jsme možná ve dvaceti neměli. A z toho možná vycházelo někdy i příliš optimistické vidění světa a budoucnosti. Vlastně jsme nebyli schopni úplně dohlédnout a představit si, co všechno může přijít. Jinak jsem se dle mého zásadně nezměnil, co se týká základních vlastností, za které považuji slušnost, čestnost, zodpovědnost, aspoň tomu chci věřit. Samozřejmě za tu dlouhou dobu, třeba v tom našem rodinném projektu, jsem byl konfrontován i s lidmi a záležitostmi, které bych si rád odpustil. Mluvil jsem o soudních sporech s tuneláři a bojem s mafiánskými strukturami. To asi člověka trochu zocelí a utvrdí v tom, že svět není jen dobrý a že život není vždycky fér. Ale já, až na úplně malé výjimky, nikdy nelituju toho, čím jsem prošel. I negativní zkušenosti se snažím přetavit v něco pozitivního a vzít si z nich něco pro futuro.

Listopad 1989 je pro mě vnitřně pořád hodně silné téma, zvlášť v kontrastu se současným politickým děním. Lidé, kteří vyznávají obyčejnou slušnost, víru v opravdovou svobodu a demokracii, jsou u nás teď často pejorativně označováni za „sluníčkáře“ a „havloidy“ – je to vlastně už téměř nadávka. Já se ale k těmto lidem rád hrdě hlásím.