Rebeka Bartůňková

v listopadu 1989: studentka Fakulty žurnalistiky UK

v listopadu 2019: dramaturgyně ČT

realizace rozhovorů: Petra Schindler-Wisten, Praha, červenec 2017 a duben 2018

Co se vám vybaví, když se řekne listopad 1989?

Pocit radosti, euforie. Ty vzpomínky jsou velmi pestré a intenzivní, vybavuju si jednotlivé situace. Lidé byli na jedné vlně, potkávali jsme se s těmi, o kterých jsme dřív jenom četli, slýchali, a najednou jsme je mohli vidět. Někteří nám přednášeli na vysoké škole, což bylo neuvěřitelné. Bylo to opravdu období naplněné radostí, optimismem, jakkoliv to zní možná pateticky. Později jsem měla trošku problém s tím nakládáním s minulostí, že se všechno rozplynulo, rozplizlo do všeobjímajícího „Nejsme jako oni“. Ale to „nejsme jako oni“ podle mě neobsahovalo tu skutečnost, že bychom se měli právním, legálním způsobem vyrovnat se zločiny komunismu. A v tom jsme velmi zaspali. Pořád nejsme schopni podívat se pravdě do očí. A bohužel se to týká řady rodin. Řada rodin má ve svém kruhu někoho, kdo se více nebo méně namočil. Kdyby byl celospolečenský úzus nebo celospolečenská vůle, minulost by nebyla rozmělňována a relativizována, tak by je to asi donutilo podívat se více kriticky třeba i na dědečka nebo pradědečka. To je velmi těžké, ale jinak to asi nejde.

A potom jsme samozřejmě viděli, že mnozí nejenže nebyli potrestáni, ale řada z exponentů režimu začala fungovat v politice, a především v ekonomice. A to si myslím, že skutečně byla velká chyba. Rozhodlo se, že půjdeme cestou právní kontinuity, což asi byla právě ta chyba, že se tím zpomalil v dané chvíli naprosto zásadní proces očisty soudů, policie, justice celkově.

A chybí tady proces pokání. Jen hrstka lidí dokázala uznat, že totalitnímu režimu napomáhali, že se zachovali amorálně, zbaběle, a že toho litují. Bylo to těžké a každý nemá statečnost a hrdinství ve své povaze, ale stačilo by třeba říct: „Já jsem se bál, hrozně jsem se bál, odpusťte prosím vy, kterým jsem ublížil.“ Jenže tady místo pokání nastalo zapírání. A tak jsme se pomalu, ale jistě, dostali do situace, kdy komunisti sice dostali ve volbách historicky od listopadu nejmenší počet hlasů, ale přesto pravděpodobně budou ve vládě nebo budou spoluvládnout, a nikomu to nevadí.

Jaké hodnoty spojujete přímo s listopadem 1989?

Pravda a láska. To, co se teď stalo vysmívanou nadávkou. Že je opravdu někdo schopen na sociálních sítích někoho označit jako pravdoláskaře a přitom to má být pejorativní označení. Kam jsme se to dostali? Pravda a láska jsou pro mě hodnoty spojené s Václavem Havlem z roku 1989, a samozřejmě základní hodnoty demokracie, ideje, na kterých by ta demokracie měla stát. A svoboda pro mě neznamená to, jestli mám peníze na cestování. Svoboda je pro mě to, že vím, že kdykoli odjet můžu. Že se bez problémů dostanu k literatuře, že si můžu koupit jakoukoliv desku a nemusím vymetat burzy na Letné a čekat, kdy tam přijedou policajti, že můžu mluvit, o čem chci, volně dýchat, vystěhovat se. To není otázka peněz, ale pocitu volnosti, pocitu, že rozhoduji sama o sobě, o svém životě, že mě nikdo nevede za ruku proti mé vůli. A součástí toho je i možnost, že se rozhodnu špatně, a samozřejmě i to, že je těžké starat se o sebe sám. Ale jiná možnost není. Nikdo nic lepšího nevymyslel. Jiné experimenty už tady byly a víme, že nevyšly.

Jak vnímáte současnou mladou genaraci?

Velký problém vidím ve školství. Je finančně podhodnocené, takže učitelé ze škol opravdu odcházejí. I dobrá škola, kvalitní, které si vážím, kam třeba chodí moje dcera, přijímá učitele, kteří by se tam podle mě před deseti lety nedostali, ale oni je potřebují vzhledem k tomu, kolik mají tříd a kolik potřebují zaplnit vyučovacích hodin. A vezmou i takové, které by dříve nevzali, kteří neodpovídají nějakému modernímu způsobu vzdělávání nebo modernímu přístupu k dětem. To je jedna věc. Druhá věc je dějepis, pro mě osobně největší kámen úrazu.

Už dřív tady byly návrhy, že by měl vedle předmětu dějepis existovat předmět dějiny 20. století. Myslím si, že dějiny 20. století jsou naprosto určující pro to, aby se lidé dokázali orientovat a pochopit, co se teď děje, co se může stát. Oni ve školách tráví strašně moc času u pravěku a u starověkých států, musí si pamatovat tisíce jmen a tisíce letopočtů. Kontext se ztratí, oni vůbec nevědí, co se kdy kde dělo, jak to spolu souvisí. A k 20. století se pořádně ani nedostanou. Teď jsem někde viděla anketu s dětmi z gymnázií, mladé lidi, kteří nebyli schopni říct, co se stalo v roce 1968, nebyli schopni říct, kdo byl Jan Palach. To je prostě opravdu tristní. Možná by bylo lepší ubrat hodiny třeba z biologie a vypustit pár prvoků a pár sinic, ale vědět, co se dělo ve 30. letech 20. století, jaká nebezpečí a jaké hrozby se mohou opakovat. Vždycky jsme si mysleli, že platí ono známé, že se z dějin poučíme, abychom je neopakovali, což nefunguje. Ale asi to není proto, že bychom se nepoučili, ale protože dějiny neznáme, že o nich skoro nic nevíme. Minimálně velká část společnosti, jak je vidět.

Co považujete za své životní mezníky a jak hodnotíte aktuální společenskou situaci?

Určitě narození dětí, to je jasné. A celkově se člověk zklidnil, řekla bych. Pro mě pak také rok 1989, dále když jsme natočili kauzu „Bamberk“ a vyhodili mě z televize a bylo naprosto jasné, že to byla politická kauza. Od té doby jsem měnila několikrát práci, dělala i věci, které mě bavily méně nebo které jsem dělala vyloženě jenom pro to, abych nějakou práci měla. Zpětně viděno je tohle pro mě mezník, protože o sobě vím, že se jen tak, z něčeho nepoložím, že nelpím na žádné židli. A to je hrozně dobré pro pocit té vnitřní svobody. Takže když mě ta práce přestane vyhovovat, protože bych třeba cítila, že už nemám svobodné podmínky a musela bych popřít nějaké svoje vnitřní přesvědčení, tak vím, že můžu odejít a že mě to nerozhází, nepoloží. Už jsem zažila, že můžu a umím dělat i něco jiného.

A jak vidíte budoucnost z obecnějšího pohledu?

Jsem rozčarovaná. Po zvolení Miloše Zemana prezidentem jsem byla opravdu až ve splínu, stejně jako řada mých známých a lidí kolem mě. Teď ale začalo jaro a já si prostě říkám, že je potřeba nerezignovat. Protože to by všem těm Babišům vyhovovalo, kdybychom se zase zavřeli do svých mikrosvětů, úplně se uzavřeli. Takže když jsou různé iniciativy, když se lidé svolají, že půjdou demonstrovat na Václavák, tak já tam samozřejmě běžím a podepíšu všechno, s čím souhlasím. A jsem ráda, že aspoň takto společnost zatím funguje, že úplně nerezignuje. Protože demokracie má tu hroznou nevýhodu, že se nechá snadno zničit svými vlastními nástroji – když se jich chopí někdo, kdo je začne zneužívat. Takže je potřeba ji bránit a je naprosto legitimní chodit do ulic a protestovat proti vládě, byť ve volbách zvolené. Na to máme právo. Ale celkově jsem si naordinovala, že budu vidět sklenici vždycky raději poloplnou než poloprázdnou, takže věřím v lepší budoucnost. A když ne, tak je pořád možnost někam odejít.

Rebeka Bartůňková, roz. Křižanová (*1971) vystudovala masovou komunikaci na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Pracovala jako redaktorka v časopisech Respekt a Týden, dokumentaristka Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (1994-1996), reportérka a moderátorka pořadu ČT Nadoraz, redaktorka pořadu Přesčas, dramaturgyně pořadu Za zdí, reportérka pořadu Reportéři ČT. V současnosti pracuje v ČT jako dramaturgyně. Je vdaná, má dvě děti.