v listopadu 1989: student Matematicko-fyzikální fakulty UK

v listopadu 2019: poslanec

realizace rozhovorů: Miroslav Vaněk, Praha, říjen 2017 a duben 2018

My jsme s bráchou říkávali: „Teď už můžeme v klidu umřít.“ Jako že jsme to prožili, byli u toho. Já jsem, pravda, od té doby byl „u historie“ ještě mnohokrát. Ale tehdy nám prostě bylo jednadvacet a „tvořili jsme dějiny“ a byli jsme u jednoho z jejich nejpodstatnějších okamžiků, nejenom v našich životech, ale téměř bych řekl v celém 20. století. Tak to samozřejmě člověku asociuje spoustu dalších věcí – vypětí, napětí, souboj, přátelství. Prakticky s nikým z listopadových „hráčů“ jsem se nerozešel ve zlém, každého rád vidím. Takže je to silný pocit, vědomí, že člověk byl u nějaké historické události a to, co jsme si tehdy říkali – „Tohle už nikdy nic nepřekoná“ – do jisté míry skutečně platí. Psal jsem a schvaloval jsem českou ústavu, ale ve srovnání s listopadem to byla nepodstatná drobnost. Opravdu ten listopad byl naprosto neopakovatelný, i emočně.

Bavíte se v rodině o listopadu napříč generacemi? Zajímá to vaše děti?

Nemůžu říct, že nějak extra výrazně, ale i naše nejmladší dítě se nějak myslím orientuje v tom, co je to 17. listopad. Každopádně do škol se ten zájem dokonce spíš lehce vrací. Hodně v tom dělá podle mě „Člověk v tísni“ a projekt „Jeden svět na školách“. Já vím, že máma teď s nimi taky něco obcházela. Přece jenom mladá generace už si to vůbec nedokáže představit. Třicet let, to pro nás byla druhá světová válka – naprosto vyčpělé téma. Ale nejde jen o ten listopad. Oni si ani ten širší svět nedokážou představit. Svět, ve kterém vycházejí troje noviny a je jedna televize. Neexistuje internet, mobilní telefony.

Určitě listopad 1989. Pak seznámení se se ženou a svatba, pak děti. Ty přece jenom člověka nasměrují úplně jinak. V devadesátých letech jsem byl ochotný dělat osmnáct hodin denně. Dneska už skoro zase, protože děti už pomalu odrostly. Ale mezitím bylo období, kdy děti byly malé, a ačkoli jsem v práci a v pracovních věcech trávil spoustu času, měl jsem pocit, že musím dorazit domů tak, abych jim večer něco přečetl. A dnes jsem, kromě různých společenských úspěchů nebo jak to nazvat, hrdý zejména na to, co jsem dětem přečetl od Pána prstenů po Harryho Pottera. Možná, že jim nic z toho neutkví a někteří čtou a někteří nečtou (smích), ale tak to prostě v životě chodí. Takže toto uvědomění ohledně rodiny a dětí byl významný mezník, kdy jsem si i svoje vnitřní priority nějak přehodnotil.

Marek Benda (*1968) se narodil v Praze v rodině disidentů. Po základní škole se nedostal na vybrané gymnázium a musel stejně tak jako jeho bratr nastoupit na Střední průmyslovou školu strojní. Po maturitě nastoupil na Matematicko-fyzikální fakultu. V roce 1989 se zapojil do studentského hnutí proti komunistickému státu. Byl jedním z organizátorů setkání na Albertově. Podílel se na přípravě manifestace k 17. 11. 1989. Byl u příprav generální stávky, která následovala po událostech na Národní třídě. Dne 21. listopadu 1989 byl jmenován do koordinačního stávkového výboru. Po pádu režimu nastoupil na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Studium ukončil v roce 1994 bez získání titulu. Následně se začal věnovat politice. Vstoupil do Křesťanskodemokratické strany (KDS), kterou založil jeho otec. KDS se spojila s Občanskodemokratickou stranou (ODS), do které Benda přestoupil 1. 4. 1996. Od roku 1990 je členem poslanecké sněmovny s výjimkou let 2002–2004.