v listopadu 1989: student Fakulty žurnalistiky UK
v listopadu 2019: poslanec
realizace rozhovorů: Miroslav Vaněk, Praha, březen a červen 2018
Ohromná svoboda, negace toho, co jsme předtím nemohli, expanze do světa, expanze do společnosti, expanze i vůči státu. Ale dnes už i ústup od té obrovské míry svobody. Dnes jsme ve zvláštní situaci, ten pocit ústupu svobody může pro člověka být i motivující, pro mě jakožto zástupce generace roku 1989, to je motivující.
Mně bylo v roce 1989 dvacet let, takže něco málo jsem už chápal, ale spíše jsem se divil. A v listopadu jsem do toho najednou „spadl“ a otevřely se dveře do světa, dveře do všeho, do budoucnosti. Ale na rozdíl od jiných jsem velmi brzy zjistil – protože jsem se orientoval na minulost, na zločiny komunismu –, že společnost nemůže být lepší, než byla, zjistil jsem, že touha po návratu demokratických hodnot je ve společnosti poměrně slabá, takže jsem neměl velká očekávání.
Když jsem v devadesátých letech cestoval na Západ, například do Spojených států, pokaždé jsem tam načerpal spoustu energie, kterou jsem se pak snažil uplatnit tady. A při cestách na východ, do Pobaltí, na Ukrajinu, do Rumunska nebo pak do Gruzie, jsem zase sledoval počínání tamních bojovníků za demokracii a za svobodu a nesmírně je obdivoval, a to mě zase motivovalo. Zatímco u nás se mnohdy rozmohl pocit, že nic nejde, ničeho se nedá dosáhnout.
A jak to vidí tvoje děti, bavíte se o těchto věcech?
Filipovi je dvaadvacet, Denisovi dvacet a Agátě sedmnáct. Filip jde asi nejvíc v mých šlépějích – ne že bych mu to vnucoval, ale studuje zahraniční a bezpečnostní studia v Brně na fakultě sociálních studií. A ten to má myslím ujasněné, hodnoty, názory, má jasný názor na komunistickou stranu a tak dále. Na Denisovi je vidět, že se narodil do svobodných podmínek, čehož maximálně využívá při prezentaci svého vidění světa. Agáta je neuvěřitelně pracovitá, poznává svět zejména prostřednictvím své jazykové vybavenosti, kterou zdědila po mamince.
Ale je tady i druhá strana mince mezi mladými, kteří vyjeli a studovali na Západě, a pak se vracejí a mají názory jako komunisti a jsou schopní otevírat těm levicovým totalizujícím názorům a tendencím dveře. Ono leckdy stačí, když se člověk projde Prahou po některých fakultách – a nepřestává se divit, kam se to od devadesátých let posunulo, kam zmizeli pedagogové s jasným názorem.
U některých levičáků je to samozřejmě i o lenosti, ale často i o přístupu k materii, k pramenům. Když se jim nějaký archivní materiál nehodí „do krámu“, tak se mu vyhnou, do toho archivu nejdou, a místo toho něco sami konstruují. To je takový můj osobní souboj s pražskou filozofickou fakultou.
Prošel jsi ve svých profesích a vůbec v životě nějakými závažnějšími krizemi? Dokážeš popsat svoje životní milníky?
U mě se krize dostavovaly vždycky v pravidelných intervalech. První větší krizi jsem zažil na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, když tam vtrhly ty sociálně-demokratické kontroly. Odtamtud jsem odešel v roce 1999 a nastoupil jsem na Ústav pro soudobé dějiny, kde taky panovalo zvláštní prostředí a tempo, které mi ne úplně vyhovovalo, vedení výrazně nepreferovalo „moje“ témata, odmítalo nové obzory, nové archivy, otevírání archivů – to mi u vědecké instituce přišlo absurdní. Na jaře 2006 jsem se během evaluace své vědecké činnosti dozvěděl, že mám z celého ústavu největší produkci, ale bohužel na „samá špatná témata“. Tak to byl další zlomový okamžik. Určitě v tom hrál svoji roli i můj další úvazek u Ústavu paměti národa v Bratislavě, kam mě pozval Ján Langoš, a příprava české verze zákona o Ústavu paměti národa, kde jsem už byl v senátní poradenské skupině a kde jsem se pak realizoval… Čili u mě po každé krizi následovalo to, že jsem „přepadl“ někam jinam, kde jsem zase začal něco budovat. Pak jsem se podílel na přípravě zákona o třetím odboji a zase jsem „přepadl“ nejprve na ministerstvo obrany a pak do sněmovny (smích).
Jinak životní milník je i to, že se člověk dostal na vysokou školu, významný mezník je samozřejmě listopad, pak určitě roční pobyt v Americe, z toho žiju dodnes, tam jsem se pořád vracel, s manželkou Janou jsme se tam vzali a vrátili se zpět s prvorozeným Filipem. A milníkem pro mě bylo i setkání s místopředsedou senátu Jiřím Liškou, to byla (a je) velká osobnost, stejně jako Ján Langoš. Pak vybudování ÚSTRu a archivu. Publikace v zahraničí jsou pro mě taky možná určitým milníkem – v době, kdy jsem tady čelil účelové kritice, moje věci velmi pozitivně hodnotili v zahraničí. Samozřejmě že dalším zlomem nebo výzvou je teď i to zvolení do Poslanecké sněmovny.
Pavel Žáček (*1969) se narodil v Praze, vystudoval gymnázium a v roce 1987 nastoupil na Fakultu žurnalistiky. V letech 1990–1991 studoval také historii a politologii na Filozofické fakultě UK. V roce 2001 ukončil postgraduální studium Fakulty sociálních věd UK. V průběhu roku 1989 byl místopředsedou Studentského tiskového a informačního střediska, šéfredaktorem fakultního časopisu Proto, jedním z organizátorů studentské demonstrace 17. listopadu 1989. V prosinci 1989 založil a po dva roky působil jako šéfredaktor nezávislého čtrnáctideníku vysokoškolského hnutí Studentské listy, který vydávalo nakladatelství a vydavatelství Lidové noviny. V roce 1998 se stal prvním náměstkem Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, v roce 1999 ÚDV opustil a nastoupil do Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR jako odborný a vědecký pracovník. V letech 2001 až 2003 byl poslaneckou sněmovnou zvolen za člena Rady České televize. Zároveň vyučoval na Fakultě sociálních věd UK a Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické. K 1. lednu 2008 se stal prvním ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů. Od roku 2011 vyučuje historii bezpečnostních složek 20. století na vysoké škole CEVRO Institutu. V letech 2013–2014 působil jako poradce náměstkyně (státního tajemníka) ministra obrany pro personalistiku v oblasti minulostní a paměťové agendy a zároveň jako poradce ministra kultury Daniela Hermana. V roce 2017 byl zvolen do PS ČR za ODS. Je členem poslaneckého klubu ODS, Výboru pro obranu a Výboru pro bezpečnost (místopředseda), Stálé komise pro kontrolu činnosti Národního bezpečnostního úřadu a Stálé komise pro kontrolu použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, použití sledování osob a věcí a rušení provozu elektronických komunikací a náhradníkem Stálé delegace Parlamentu do Parlamentního shromáždění NATO.