v listopadu 1989: student Lékařské fakulty UP v Olomouci
v listopadu 2019: lékař, adiktolog
realizace rozhovorů: Miroslav Vaněk, Praha, únor a listopad 2018
První asociace je taková sebestředná, a sice že to byla pravděpodobně nejdůležitější – nebo coby ženatý musím říct jedna ze dvou nejdůležitějších – událostí mého života. Určitě mě to změnilo v tom, že předtím byl člověk takový váhavý, snažil se nějak proplout, na škole s těmi svazáky nějak vyjít a tak dále. A ten listopad byl okamžik rozhodnutí. V neděli jsem přijel do Olomouce a byl jsem plný toho, co jsem viděl v pátek v noci doma v televizi – na třetím rakouském programu ORF3 jsem viděl záběry z Národní třídy. Takže jsem v neděli odjížděl z Gottwaldova do Olomouce s tím, že budeme stávkovat. Naši se mi pokoušeli ještě ve dveřích dát kázání o tom, jak je nejlepší nevystrkovat hlavu a podobně. Samozřejmě se o mě pak báli, protože mě viděli i v televizi. Táta dokonce myslím po třech dnech přijel na stávkový výbor, vyžádal si mě a řekl, že maminka „plače“ a musím domů, aspoň na otočku. Tak jsem zařídil, co bylo potřeba zařídit, delegoval jsem pravomoci a odjel jsem s ním v polském Fiatu 125 P na sídliště Jižní svahy v Gottwaldově, tam mi ve dveřích matka ubalila facku, protože měla pocit, že jsem ožralý. Tak jsem se zase otočil a odjel zpátky do Olomouce. Ale co chci říct. Čistě z osobního hlediska to byla chvíle rozhodování, kdy od té doby mám pocit, že se v některých chvílích a v některých věcech vyplatí být černobílý, buď – anebo. Že prostě jsou okamžiky, kdy střední cesty moc neexistují nebo přinejmenším nejsou důstojné. A druhá věc, co chci říct, je, že během fungování stávkového výboru a i poté vlastně, kdy jsem šéfoval kulturní sekci Stavovské unie studentů v Olomouci, ale hlavně během té stávky, jsem si poprvé v životě ověřil, že něco vymyslím a ono se to může stát. A stane se to tak, že to udělá třeba pět tisíc lidí. Takže to je trochu opojný pocit.
Poslední moje asociace je Přetlak, studentský časopis, který jsme vymysleli, takový „poetický“ název. To jsou věci, osobně důležité momenty, které se mi vybaví jako první.
Tak já mám třináctiletou dceru, která chodí na PORG do sekundy a s ní se o tom už dá povídat. A myslím, že to bere podobně, jako když za nás chodili vyprávět do škol partyzáni. To bylo taky nějakých dvacet nebo třicet let poté, co se to stalo. Rebeka to bere podobně.
Ona už teď sní o tom, že bude studovat v zahraničí vysokou školu, k čemuž by jí ten PORG mohl dávat celkem solidní predispozice, a taky dostala na PORGu stipendium, což nedostane zdaleka každý. Takže schopná je, to už se v tomhle věku asi pozná. A ona to bere tak, že díky listopadu 89 a pádu komunismu se narodila do jiného světa, že může na dovolenou do Itálie, do Ameriky, do Řecka, že si může plánovat vysokou školu v Anglii nebo ve Spojených státech. „Komunisti“ je pro ní taky strašná nadávka, ví, že to byli a jsou zlí lidé.
Rebeka byla na protestní akci asi před třemi roky, když přijeli ruští motorkáři „Půlnoční vlci“. To si pamatuju jak dnes, seděl jsem tady a říkal svým zaměstnancům – to si snad dělají prdel. S tím musíme něco dělat. Když se na to každý vykašle, za chvilku je tady máme zase na tancích. A domluvil jsem se tady s grafiky a udělali jsme pět transparentů dvacet krát jeden metr, kde bylo nějaké strašně vtipné heslo, který už si nepamatuju, a tanky, jak přijíždějí stejně jako v osmašedesátém. A transparenty jsme s nějakým předstihem dali na Facebook, že teda máme transparenty, ať se dobrovolníci hlásí o jejich nesení při průjezdu těch „Půlnočních vlků“. A snadno jsme je rozdistribuovali a šli jsme všichni na ten protest, s manželkou i s dcerou, a v nějakém okamžiku Rebeka vylezla na takové ty sokly pod Václavem a mávala myslím vlajkou NATO (smích) a se vztyčeným prostředníkem řvala „fúúúj“. A pak jsem se dívali na anglofonní a ruské zpravodajství na webech a tam najednou uviděli blonďatou holčičku vylezlou na soklu… (smích)
Takže máš doma potenciální revolucionářku…
Těžko říct, jak to ta generace má. Myslím si, že většina je ráda. Pak jsou přirození „rebelové“, kteří nosí na tričku portrét Che Guevary a nechápou, že se stávají součástí největšího kšeftu století. Mladí komunisté a tak dále, lidé, kteří mají pocit, že se něco musí radikálně změnit, a protože k mládí patří naivita, mají pocit, že tato víra svět změní. Ale to je naštěstí menšina. Většina je myslím ráda, že se můžou po světě potloukat, jak se jim zachce, a říkat si to, co chtějí.
Určitě děti a listopad 1989 a seznámení s Hankou, mojí současnou manželkou,včetně spojitosti s drogami, protože Hanka tehdy četla knížku, kterou jsme napsali spolu s doktory Mravčíkem, Langrem a Gronským a která se jmenovala „Racionální protidrogová politika“. Hanka ležela někde na infekčním se žloutenkou a tuto knihu jí přinesl její tehdejší chlapec, že si to musí přečíst. Což byla samozřejmě chyba. Oni byli – Hanka a její tehdejší chlapec – součástí umělecké skupiny „Podebal“ a chtěli udělat výstavu v Parlamentu na téma „nesmyslná protidrogová politika“. A volali mi do Olomouce, že by chtěli použít nějaké citáty z naší knížky, a jestli mi to nebude vadit. A já jsem nevěděl nic o nějakém „Podebalu“, tak jsem říkal – jo, ale nejdřív chci vědět, co vlastně děláte. Takže jsme si dali scuka v kavárně Slavie – což je taky hrozné klišé – s Hankou a s dalšími asi čtyřmi nebo pěti členy „Podebalu“. A zbytek je historie.
Milníkem bylo asi i moje přijetí na medicínu, jakkoliv mi na tom zas tak nezáleželo a naši mě do toho ani moc nenutili, musím říct k jejich cti. Co ještě? Asi hraní s kapelou, to taky bylo důležité. Tam si člověk ověřil nějaké manažerské a organizační schopnosti.
Tomáš Zábranský (*1969–†2021) pochází z Hranic na Moravě. V roce 1993 dokončil studia všeobecného lékařství na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a v roce 2001 na téže fakultě získal titul Ph.D. v epidemiologii, hygieně a preventivním lékařství. V letech 2003–2004 působil v USA jako stipendista programu Hubert H. Humphrey Fellowship na Bloomberg School of Public Health, Johns Hopkins University a jako spolupracující výzkumník Národního institutu pro otázky zneužívání drog (NIDA) a Centra pro výzkum drogové politiky think-tanku RAND Corp. Byl vedoucím studie PAD, která na zakázku vlády ověřovala dopady novelizace drogové legislativy v České republice po roce 1998. V letech 1999–2001 zodpovídal v rámci projektu Phare za ustavení Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti v ČR. Vyučuje drogovou epidemiologii a řídil několik výzkumných projektů Kliniky adiktologie 1. LF a VFN UK. V roce 2001 založil a od té doby také vede soukromou výzkumnou a poradenskou společnost ResAd, specializující se na problematiku nelegálních drog; její tým mezinárodních expertů pracuje na zakázkách veřejné správy ČR a dalších zemí, projektech privátních a veřejných organizací a v neposlední řadě pro agentury OSN a EU. V prosinci 2015 se stal spoluzakladatelem a ředitelem pro výzkum biomedicínského výzkumného startupu International Cannabis and Cannabionoids Institute. Od ledna 2016 je nezávislým členem správní rady Evropského monitorovacího střediska pro drogy a drogové závislosti (EMCDDA), kam byl navržen a zvolen Evropským parlamentem; nereprezentuje tedy žádnou zemi. Od března 2014 pracoval jako zvláštní zmocněnec ministra zdravotnictví pro zavádění léčebného konopí do české lékařské praxe a pro otázky proti/drogové politiky; ve stejné době se stal členem sboru poradců předsedy vlády Bohuslava Sobotky, kde se věnoval proti/drogové problematice.