v listopadu 1989: student Vysoké školy strojní a elektrotechnické v Plzni

v listopadu 2019: ARPIDA, centrum pro rehabilitaci osob se zdravotním postižením

realizace rozhovorů: Lucie Marková, České Budějovice a Praha, srpen 2017 a červenec 2018

Velká euforie. Nejdřív velký strach, pak velká euforie a velké plány. A životní změna, volba cesty, takže to bylo hodně rychlé – stávka, diplomka, státnice, rodina, povolání. To bylo hodně koncentrované a měl jsem pocit, že do všeho musím jít a je pravda, že dneska mi tenhle elán možná chybí. Určitě mi chybí. Člověk měl najednou pocit, že zázraky se dějou, že máte život ve svých rukou, hodně můžete ovlivnit, svět má nějakou linii, která je najednou správná a všechno, co předtím ztrácelo smysl, najednou smysl získalo, člověk má ochotu hodně dávat v tu chvíli. Dobré bylo, že mě moc nesvazovala potřeba mít. Já jsem musel odolávat nějakým nabídkám od táty na takový trošku klidnější život, ale myslím si, že ten start právě zapříčinilo, že mě nebavilo jenom se někde zajistit a usadit se, mě bavilo to prožít. Hodně si vzpomínám, že tehdy, jak to bylo takové nasazení ve všem, pořád, a přitom hodně vnímání, takže potom mě provázelo takové přísloví – svíce nemůže hořet a svítit, pokud ji nestravuje oheň. Tak jsem byl takový hodně strávený. Fakt si myslím, že jsme byli nadšení všichni a dvanáctihodinová pracovní doba byla naprosto běžná. My jsme se začali rozcházet třeba s rodiči, kteří by rádi viděli, abych měl klidný život, abych se zajistil, zabezpečil, zvlášť potom když přišla rodina. To považovali někdy až za nezodpovědnost.

Mé děti moje politické postoje ovlivnily možná v tom, že tu politiku sledují a mají svoje názory a hlídají demokracii. Když se sahá na demokracii, tak to těžko nesou. A snaží se pro to něco udělat. Třeba vyrazí, když je nějaká demonstrace. Ale když potom jde o veřejnost a o studenty, dneska se to řeší na Facebooku, tak si to dohledají nebo se vyjádří. I když pro ně je to složitější. My jsme to měli černobílé. U nich si myslím, že svět je přehlcený různými pravdami. A teď si najít tu pravou pravdu je složitější. Ale jsou i věci, ve kterých je to hodně jednoznačné.

Já si myslím, že do 89. to ve mně tak nějak bublalo, vřelo, moc se to neprojevovalo. A ten 89. jako kdyby vás poslal na cestu. Změnil jsem se v poloze na cestě. Jestli ta cesta je taková nebo maková. Ale tam jsem se prostě otočil tím směrem, kterým jsem asi chtěl. Byl jsem idealista. Jezdil jsem s pastelkami, maloval. Nejsem dítě města, byl jsem rád v přírodě. Psal jsem básničky (smích). Nevím. Já vám fakt asi neřeknu, jestli jsem se nějak změnil. Měl jsem velkou možnost, a to je asi hlavní. V té době po škole jsem měl jedinečnou možnost neprohrát nebo nejít cestou kompromisů, nezapřít sám sebe. To si myslím, že generace před námi neměla, protože lidi dávali na oltář nejen sebe, ale i svoje rodiny, tak neměli svobodu pro rozhodování. Já jsem tu svobodu měl. Změnil jsem se v té době tím směrem, vírou, nějakými vítězstvími, ale i tím, že to tak i potom zůstalo a mohlo to zůstat. Člověk nemusel zapřít sám sebe, nemusel jít a lhát, nemusel křivě svědčit. Mám báječnou manželku a pořád jí miluju, tak nemusím být ten, který se za to stydí a nechce o tom mluvit. I v tomhle jsem zůstal idealistou. Rád bych měl větší možnost být klukem. Tím, že jsem ředitel, tak se ode mne očekává, že budu vážný a budu řešit vážné věci. Ale kolikrát jsem tím ubitý, říkám si, že bych měl být spontánnější a radikálnější – a člověk se pere sám se sebou. Říkám si – teď to bylo zbabělý, nic neříct. Ale kdybych trochu víc věděl, kde je pravda. Já vím, že často nevím. Nechápu lidi, kteří hned vědí, jak to má být. Já takový nejsem. Nemyslím si, že bych se nějak změnil. Asi největší změna je víra.

Když odhlédneme od politiky, cítíte se osobně spokojený?

Cítím. Jo. A možná je to tím, že moje děti jsou ve fázi, kdy ještě neřeší velké problémy i když problém, který řešíte je pro Vás vždycky největší. Myslím, že teď mám hodně šťastné období. Nejsem spokojený s politikou. Ale když od toho odhlédneme, tak jsem fakt strašně šťastný člověk. Myslím, že málokterá generace tohle mohla říct. Vždycky, když někdo nadává na to, co všechno nemá, tak říkám – nikdo se neměl v dějinách lidstva tak dobře jako ty, nikdo prostě. Právo volit, ovlivňovat věci a být strůjcem vlastního štěstí. To říkám i sobě, fakt se neměl nikdo líp.

Marek Wohlgemuth (*1966) vyrůstal v Českých Budějovicích. Stávka v roce 1989 jej zastihla v pátém ročníku vysoké školy v Plzni, kde působil jako člen stávkového výboru. Po revoluci u něj došlo k rozčarování z nových časů a přišla životní změna. Stal se věřícím člověkem a vrátil se z Plzně do Českých Budějovic, kde se podílel na budování centra Arpida, v němž dnes působí jako ředitel.