v listopadu 1989: student Filozofické fakulty UJEP v Brně

v listopadu 2019: profesor na Ústavu filmu a audiovizuální kultury FF MU v Brně

realizace rozhovorů: Jana Wohlmuth Markupová, Brno, březen 2017 a duben 2018

Pro mě je to samozřejmě naprosto nejzásadnější změna v mém životě. Dokonce přesně v půlce mého dosavadního života, zhruba kolem těch 25 let, se mi zcela změnily životní či společenské podmínky mé existence a existence společnosti, ve které žijeme. Byla to chvíle, kdy se naplnilo to, oč jsem svými skromnými silami usiloval už před listopadem. To, co teď řeknu, bude znít jako fráze, ale ten, kdo zažil nedemokratické a nesvobodné prostředí, si velice intenzivně uvědomuje tu velikou cenu, že žije v demokratickém a svobodném prostředí. Pro mě to opravdu není samozřejmost, že žijeme v otevřené, svobodné a demokratické společnosti.

Listopad je pro mě proto nejenom připomínkou přelomu, ale taky toho závazku, který se změnou společenského režimu přichází. Dědictví listopadu je pro mě tudíž i dědictvím společenské odpovědnosti na úrovni jedinců, ale třeba i firem nebo koneckonců státu – jakýchkoliv subjektů veřejného i soukromého života. Tuto hodnotu a závazek si uvědomuji na různých úrovních a při různých příležitostech. Uvědomuji si strašně intenzivně čím dál víc a s čím dál větší naléhavostí, že ačkoliv na jedné straně tu máme relativně zakořeněné demokratické mechanismy, struktury a instituce, tak na druhé straně stačí relativně málo, například prezident, který nedbá pravidel, závazků a slušnosti, a naprosto zásadně se změní společenská atmosféra, podryjí se demokratické pilíře, změní se zahraničně-politická orientace, zpochybní se společenská identita. Nemluvím jenom o étosu, étos vyprchal, ale zpochybňuje se už identita.

Tohle ve mně budí obrovské, ale obrovské obavy, a ta obava paradoxně narůstá tím více, čím jsme tomu kulatému výročí listopadu blíže a čím jsme tudíž v čase reálnému listopadu více vzdáleni. Možná je teď jenom blbé období, ale mám pocit, že těch blbých období už po listopadu bylo dost na to, aby přišlo zase nějaké dobré období.

Ta moje zkušenost je poměrně úzká, ale je úzká podle úplně přirozeného trychtýře, ve kterém je možné takovéhle zkušenosti nabýt. A z tohoto hlediska nemám dojem, že by ta generace byla naprosto nepoužitelná. To ani náhodou. Ale že by se nějak zásadněji zapojovala do veřejného života, to mi taky nepřijde. Ale zdá se mi to přirozené, vždycky je hybatelem ta menšina. Asi k tomu o mnoho víc neřeknu, marné to nepochybně nebude. Ale je fakt, že jsem se domníval, že ty protivládní, protiprezidentské, protibabišovské, protizemanovské akce, že to z toho vznikne minimálně nějaká platforma, která bude dále rozvíjet své požadavky, pokusí se nějakým způsobem sebedefinovat a podobně. Ale zdá se mi, že to se nestalo. A tohle třeba je jedna z věcí, u níž bych předpokládal, že ta mladá generace dnešních vysokoškoláků, to znamená lidí, kteří jsou ve věku, kdy už by měli mít občanský rozum měli by ho začít nějak prosazovat. A teď je příhodná chvíle, protože vždy musí přijít nějaký vnější podnět. A v tuhle chvíli ten vnější tady je, neumím si představit kritičtější situaci vůči které by se studentská veřejnost měla postavit.

A v tomto smyslu tu vidím nějaký deficit. To zcela jistě. Ale na druhou stranu je mi jasné, že ono se strašně špatně volá takříkajíc do zbraně, když vlastně nemáte úplně přesně ten cíl a ta politická reprezentace v těch dvou představitelích obzvlášť je tak rafinovaně unikavá, že vlastně není na co přesně zacílit. A to je možná problém, jak si s tím počít. Ale řekl bych, že by ta polistopadová generace měla už umět přejít do nějaké zjevné akce.

Když si představíte sebe v roce 1989 a dneska, změnil jste se? A pokud, jak?

Pokud mě něco překvapilo na mně samém, tak je to ta skutečnost, že si pořád nedám pokoj, že mi to nedá, protože člověk se přece obyčejně unaví, čili je tam nějaké přirozené fyzické opotřebování, je tam opotřebování morální. Člověk obyčejně dospěje k větší toleranci. Zkrátka a dobře se mu nechce. Lépe pracuje třeba s časem a říká si, že do některých věcí už fakt nemá cenu investovat. A já mám takové cykly, kdy musím už vypnout, a říkám si: Věnuj se fakt jenom těm nejdůležitějším věcem. Vybírej si. Nespasíš svět. Takový ten komplex nápravce světa. Člověk má pocit, že když vidí někde něco špatně, nějakou nepravost, že přece kolem toho nemůže přejít jen tak. Takže mám takové období, kdy zvolním, ale vím, že se musím trochu nutit, abych něco zase nechtěl řešit nebo na něco upozornit nebo něco podobného. Ale to je spíš údiv nad tím, že jsem v tom ještě nedozrál, nezestárl náležitě, že zbytečně plýtvám silami, protože přece už jsem tolikrát zjistil, že těch výher je strašně málo. A přesto se do toho pořád znovu pouštím. Ale vždycky si zároveň vzpomenu na svoji oblíbenou scénu z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem Miloše Formana, kdy se Jack Nicholson pokusí vyrvat to vodovodní zařízení, a samozřejmě se mu to nepodaří a potom praví: Ale aspoň jsem to zkusil. A tohle je podle mě vlastně i étos, občanský étos, étos americký, étos amerického snu. A pořád si říkám: Nenech se otrávit.

Jiří Voráč (*1965) vystudoval český jazyk a literaturu v kombinaci s historií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po škole krátce působil jako šéfredaktor nezávislého týdeníku Moravské noviny. V roce 1993 nastoupil na Ústav filmu a audiovizuální kultury, kde působí dodnes. Roku 2008 obdržel od Nadace Charty 77 Cenu Františka Kriegla. V roce 2012 získal profesuru v oboru filmové, televizní a fotografické umění a nová média – teorie filmové a multimediální tvorby (AMU/FAMU Praha).  V letech 2003–2009 člen Rady České televize, 2012-2015 člen Rady Státního fondu kinematografie.