Zdeněk Volf

A vezmeme-li to z druhého konce populace, tedy z pohledu mladé generace, vnímají tvoje děti nebo obecně mladí lidé, které máš kolem sebe, že byl nějaký listopad 89?

Samozřejmě vědí, že něco takového bylo, díváme se třeba na dokumenty, té nejmladší je devět, tak si vysvětlujeme… Ale já si vždycky vzpomenu na sebe: jako ročník 1964 jsem se vlastně narodil pár let po druhé světové válce, z mého dnešního pohledu pár let, ta země byla války pořád plná. Ovšem pro mě to jako pro dítě byla naprosto neuvěřitelná historie, úplně něco mimo můj reálný svět. Viděl jsem tanky, vodili nás na hřbitovy padlých rudoarmějců, k tankům jsme chodili sloužit, všechno to pro nás byla spíš taková hra, něco neskutečného, historického. Vůbec by mě nenapadlo, že někdy budu dvacet let vnímat jako naprosto nepatrný časový úsek. Člověk teď teprve chápe, proč ti lidé, my jsme jim říkali dědci, furt melou o nějaké válce.

Takže takhle. Ale já z toho vůbec nejsem skleslý, tak to má být. Čím míň je to bude zajímat a čím víc to bude jako dějepis, tím víc to bylo správně. Jasně, vědět, o co šlo, říct si, jak to bylo, ale nemoralizovat. To není jejich boj, to byl náš boj. Udělali jsme to pro sebe a pokud z toho něco zbyde pro děti, dobře, ale byla to naše povinnost a oni nám za to nemusí být vděční. Oni budou mít zase svoje povinnosti vůči sobě a svým dětem.

Důležitým mezníkem pro mě bylo, že jsem po střední škole nešel na vysokou, že jsem šel na vojnu. Protože tam jsem si uvědomil cenu té osobní svobody. Tam jsem si uvědomil, jaké to je, když se člověk ocitne v přímém područí nějakých totálních debilů. Což na té socialistické bolševické vojně bylo. Takže toto jsem si tam srovnal, uvědomil, jak moc mi nevyhovuje, že nemůžu ovlivňovat sám sebe, svůj život. Tak to mě posunulo. Pak vztahy – v té osobní rovině samozřejmě tam jsou mezníky ve vztazích. Nějaké pokažené vztahy, to tam taky párkrát bylo. A potom ten listopad. Ten listopad vlastně znamená to, že člověk může. A pak možná ještě jeden mezník nastal, když jsem si uvědomil, že to, že můžu, taky znamená, že musím. Takhle. Já jsem si užíval té své svobody, jezdil jsem si se svými soubory a hrál jsem si svoji muziku. A pak jsem nastoupil do práce. A došlo mi, že doba je taková, že nikdo mi nic nedá zadarmo, že buď budu takhle proplouvat nebo si musím říct, co chci, jestli chci nějakou kariéru, nějakou existenci. Tak jsem si řekl: dobře, zábava pro mě končí. Mám deset let na to něco vybudovat. Bylo mi téměř 30. Tak jsem šel do toho, stal jsem se tím ředitelem, jak už jsem říkal, a tak dále. V dalším profesním životě pak byl mezník, když jsem skončil v korporátní sféře a začal podnikat. I když mezníkem bych to možná nenazval. Prostě byla taková doba, vyhodnotil jsem to tak.