Klára Vítková Rulíková

Když srovnáte Vaši generaci a současné studenty, v čem vidíte hlavní rozdíl?

My byli velmi akční. Když vidím aktivity současných studentů, což mě ohromně těší, tak tam je potenciál daleko nižší, protože nemají za sebou zkušenost socialismu, který člověka hodně „osekal“. V tlaku na společnost jsme byli my daleko intenzivnější.

Dnes jsou studenti hodně roztříštění. Chybí jim studentský vůdce, který by je dal dohromady. Například výzva Děkujeme, odejděte, ta potenciál měla, ale právě proto, že se v ní angažovali bývalí studenti. A demonstrace pořádaná 28. října na Staroměstském náměstí před dvěma lety? Staroměstské náměstí bylo plné, cítila jsem tam něco podobného, že se něco může stát – ale nakonec vše vyšumělo.

Dnes mám pocit, že se plíží nenápadné osekávání svobody. Já sleduju Čyřiadvacítku, mám ji puštěnou skoro denně, od rána do večera. A když vidím přímé vstupy některých politiků, tak mám strach. Mám stejně jako před revolucí strach z toho, co bude – strach z pasivity lidí.

A když se podíváte na mladou generaci?

U nás doma se hodně mluví o politice. Moje děti mají svoje názory, ale překvapují mě, že se orientují v politice, že vidí, co je špatně, že to chtějí nějakým způsobem řešit přes politické strany, kterým věří (takže převážně Piráti). A jsem ráda i za jejich kamarády, se kterými se bavíme, ti mají názor stejný. Myslím si, že ta mladá generace je názorově jinde, než ta ob generaci. Teď jde o to, jak dlouho jim to vydrží, jak dlouho budou chodit k volbám, když uvidí, že se nic nemění.

No tak samozřejmě revoluce byl velký mezník, protože já jsem měla docela problémy s StB. Po revoluci mě hrozně zajímalo, jak dopadli ti dva vyšetřovatelé, kteří mě párkrát vyšetřovali. Nevím, proč to bylo tak, že většinou to byli ti samí. Ale pak jsem to raději vzdala. Říkala jsem si, že to nechci zjišťovat, že bych mohla zjistit, že jsou někde vysoko. A že nějak bylo a nějak bude.

Další velký mezník bylo narození mých dětí. Když se mi narodilo první dítě, tak jsem pomáhala s paní Kolínskou zakládat první mateřské centrum a zapojila jsem se do Pražských matek. To byla chvilka velké občanské angažovanosti nejenom v rodinné oblasti, ale i v ekologii a tak. No a dva roky nato se mi narodila dvojčata, a to byl takový přelom, že si nic nepamatuju. To byla jedna velká hrůza a zároveň jedna velká radost.

Velký posun bylo pro mne právě i založení naší organizace. Protože jak jsem říkala, měla jsem jako angličtinářka informace ze zahraničí, takže mi přišlo škoda nechat si je pro sebe. Měla jsem pocit, že je musím šířit. Moje poslání bylo být učitelkou, takže tady jsem cítila jako poslání pomoct těm, kteří nevědí.

No a dalším životním mezníkem bylo narození dítěte s postižením. Bylo pár mezníků, které mi hodnoty hodně přeházely. Třeba že ten Klub dvojčat nezanikne, ani když jej nikdo jiný nepřevezme. A že opravdu nejdůležitější je ta rodina, zdraví a soudržnost. To všechno vykrystalizovalo vztahy v rodině – kdo pomohl, kdo nepomohl. To bylo hodně důležité.

Pak jsem měla další předěl, když jsem byla u Martina Mejstříka. A pak mě zastavil zdravotní stav (plotýnky), to se mi najednou přehodnotily hodnoty. A zlomem bylo úmrtí mého třetího manžela. Oslovila jsem občanské sdružení Cesta domů, takže manžel zemřel doma za jejich pomoci. Ne za pomoci státu, ne za pomoci státního zdravotnictví – to byl taky velký šok, co se děje a jak to ve zdravotnictví funguje.

Tak to všechno mně hodně pomohlo, a posílilo mě i celou rodinu. Každého nás to posunulo jinak. Jsem ráda, že moje dcera, která teď studuje sociální práci v Ostravě, si vybrala téma smrt za téma své diplomové práce. Nebere to jako trauma, ale bere to jako výzvu. Zabývá se úmrtím člověka v rodině a rolí pečujících. Jejím cílem je, aby se lidé dozvěděli, že to jde. Že to jde doma zvládnout a že není potřeba dystanazie, aby lidé dostávali infuze. Je to snaha přiblížit lidem jejich možnosti, o kterých sami ani nevědí. To, co mě hnalo s dvojčaty – dát informace, tak to má ona taky, ale se smrtí, bohužel.