Petr Veselý

Co se vám vybaví, když se řekne listopad 1989?
Jak vnímáte současnou mladou generaci?
Co považujete za své životní mezníky?

v listopadu 1989: student JAMU v Brně

v listopadu 2019: divadelní režisér

realizace rozhovorů: Jana Wohlmuth Markupová, Břeclav, červenec 2017 a květen 2018

Jindřich Vedlich Zpět na seznam Klára Vítková Rulíková

Bylo to jedno z nejhezčích období, které jsem v životě prožil. Byl to do té doby naprosto nepoznaný dotek svobody. A teď mluvím o těch opravdu listopadových, už ne prosincových dnech. Aspoň u mě to bylo spojené i s pocitem velkého nebezpečí a strachu. Každá zbraň je dvojsečná – dostali jsme se totiž s kolegy do pozice, že když řekneme, že druhý den všichni přijdou v červených čepičkách, tak všichni druhý den přišli v červených čepičkách, protože jsme to řekli a nikdo se na nic neptal. Čili ta svoboda se potom začala nebo mohla se začít překlápět až do úplně absurdního studentského kultu. To, že jsme si sáhli na vznik svobody, je dodneška strašně silný vjem. A je to u mě furt na miskách vah, protože spousta věcí je ve výsledku stejných. Předtím byla cenzura, teď jsou peníze. Ten princip je stejný, liší se to v příčinách nebo ve vnitřních vazbách. Ale ten prvek svobody u mě ty váhy pořád převažuje.

Dá se zobecnit váš vztah k lidem, kteří jsou třeba o generaci starší nebo mladší? Jak je to se vzájemným porozuměním? Změnily to komunikační sítě?

Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Nevidím v tom rozdíl. V podstatě si myslím, a to samozřejmě taky souvisí s tím, co dělám, že lidi se moc nemění. Lidé jsou furt stejní, ale mění se souřadnice nebo okolnosti, ve kterých se ocitají. A ty souřadnice a ty okolnosti velmi často vytváří prostředí nebo prostor pro to, aby se něco mohlo rozvést víc a něco míň. Jinak by se nemohla hrát antická dramata. A oni se hrát můžou a můžou se hrát proto, protože ti lidé v tom hledišti vědí, o čem se hraje. Mají tam komunikační most. Lidé se moc nemění, i ty komunikační kanály jsou vlastně stejné. Nemám problém komunikovat s člověkem, kterému je 90 nebo kterému je 15. Nemyslím si, že v tom je výrazný rozdíl. Já si dělím lidi na ty, kteří, když se s nimi bavím, poslouchají a kteří neposlouchají. S těmi, kteří poslouchají, si povídám rád, s těmi, kteří neposlouchají, si nepovídám. (smích)

Jaký by měl být svět za 20, 30 let, ve kterém budou žít vaše děti, vnoučata?

Bavili jsme se s někým před časem o smrti, protože jak člověk stárne, tak se ten okamžik blíží. Říkal jsem, že mi na tom nejvíc vadí, že nebudu vědět, jak ty věci dopadnou, že kdybych teď umřel, tak mi bude vadit, že nevím, jak to dopadne třeba se Zemanem. Vůbec nevím, jak na tu otázku odpovědět, protože pro mě je důležité, že věci jsou v pohybu. Jedna z nejstrašnějších věcí na tom bolševikovi byla, že ty věci nebyly v pohybu, že společnost byla téměř statická. To je za prvé strašně nepřirozené, za druhé je to mimo jiné projev smrti, kdežto pohyb je projev života. A tak bych si přál, aby se to nezastavilo. Bylo by hezké, kdyby společnost dokázala být otevřená a svobodná, kdyby existovala svoboda projevu a svoboda tisku, kdyby ze škol vycházeli inteligentnější a vzdělanější lidi, než tomu je. To bych si taky přál.

Mezníků byla celá řada – profesních i osobních. O těch osobních asi moc mluvit nebudu, ale mezníkem bylo, když mě přijali na vysokou školu. Určitě to byla revoluce jako mezník. Zcela jistě, protože se úplně změnily souřadnice, ve kterých jsme do té doby a od té doby žili. Určitě to bylo moje první působení ve Zlínském divadle, to bylo určitě zásadní. A taky určitě to bylo ve chvíli, kdy jsem k tomu režírování ještě začal profesionálně fotit.