Dana Bérová

Co se vám vybaví, když se řekne listopad 1989?
Jak vnímáte současnou mladou generaci?
Co považujete za své životní mezníky?

v listopadu 1989: studentka Fakulty žurnalistiky UK

v listopadu 2019: poradkyně v oblasti informačních a komunikačních technologií, investorka

realizace rozhovorů: Pavlína Havlová a Miroslav Vaněk, Praha, leden a září 2018

Přemysl Berčík Zpět na seznam Josef Brož

Jaká je vaše první asociace s listopadem 1989?

Já myslím, že jsme měli obrovské štěstí, že jsme byli v ideálním věku, měli jsme už docela velkou komunistickou zkušenost, každý jsme někdy tak trošku narazili, teď mám na mysli ty aktivní, protože to většinou tak bývá, že ti, co byli aktivní v tom listopadu, tak byli nějak aktivní předtím, v různých směrech.

Ta aktivita v lidech prostě je?

Je. Vždycky ve společnosti existuje nějaká skupina, která se motá do všeho. Pro mě to bylo fascinující životní období. Doufala jsem, že se něco takového stane, ale neuměla jsem si představit, že by se to mohlo stát takhle brzo, ve vztahu k mému životu. Je to pro mě pořád hodně důležité období, ke kterému se ráda vracím, jednak zážitky si člověk rád připomíná, jednak si občas vzhledem k současné politické situaci je potřeba připomenout, jak to vypadalo předtím a že jsme skutečně hodně daleko od toho, jak jsme žili v předchozím systému, byť si můžeme stěžovat na spoustu věcí. A dalo mi to samozřejmě spoustu zkušeností, jak překonávat vlastní strach, protože jsme se samozřejmě tenkrát báli, ne, že ne. A protože jsme zase měli zkušenost rodičů z roku 1968, tak jsme si uměli představit, co by se mohlo stát, kdyby to nevyšlo, byť samozřejmě jsme hodně věřili tomu, že to vyjde. Takže i v tomhle vyrovnávání se s ohrožením existenčním to bylo myslím si hodně důležité a hodně zajímavé to zažít na začátku profesní dráhy. A párkrát v životě, když se mi potom děly komplikované věci, třeba v byznysu nebo v práci, tak jsem si vždycky dokázala vyvolat pocit, že vlastně zas tak o moc nejde, protože všichni jsou zdraví a svoboda funguje, demokracie taky a jde třeba jenom o peníze nebo o nějaký okamžitý diskomfort.

Co naopak mladá generace, vnímají vůbec, že došlo ke změně? Vyprávíte jim o tom, zvou vás, jako se dřív zvali partyzáni?

Už tolik ne, jako nás zvali dřív. Já myslím, že to lidi nějak zajímá, ale oni už si nedokážou představit tu změnu. My hrajeme spíš takové hry s dětmi. Když jedeme přes hranice, tak říkáme – podívej, tady je ta hranice a teď tady se takhle muselo zastavit a teď se všichni báli, co se stane. A oni si to pořád neumí představit. Rodiče mého společníka pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, tatínek dostal k osmdesátinám výlet do rodné vesnice, tak tam rodina jela. A zažili čtyřhodinovou prohlídku na slovensko-ukrajinské hranici. Rodina, čtyři staříci – jeden docent, druhý docent, paní profesorka a paní inženýrka, jejich děti – můj společník jako zasloužilý byznysmen a jeho bratr, pan profesor neurologie se svými ženami. Takže drahé auto asi, nebo prostě normální auto. A tyhle lidi Slováci čtyři hodiny kontrolovali, když se vraceli z Ukrajiny. Nechali ty osmdesátileté staříčky sedět v šíleném vedru. A až když tohle to můj společník tomu mému malému synovi vyprávěl tak sugestivně, jak já to teď vyprávím vám, tak syn řekl – teď už jsem to, maminko, pochopil. Vždycky, když se jelo třeba i někam do Německa, tak to takhle bylo. A ti pánové to dělali úplně zbytečně jenom proto, že mohli. A já jsem říkala – no, to je přesně ono, teď jsi to pochopil. Myslím si, že se to nedá moc přednášet, že se to musí ukazovat na konkrétních situacích.

Pro mě bylo hodně důležité gymnázium, byla to taková hodně formující doba. U nás na gymnáziu se sešla taková speciální skupina lidí. Byli tam ti matematicko-přírodovědní pologéniové, pak s námi chodila část lidí, která byla trošku navázaná na disent, takže měla třeba přístup k literatuře, a byli tam politicky velmi benevolentní profesoři. Byla to doba, kdy jsme si toho hodně mohli říkat, hodně jsme toho přečetli, hodně jsme toho prožili. Poslouchali jsme muziku, co se nesměla…

Co jste poslouchala?

Všechno, my jsme jeli hodně na Pink Floydech, ale i na různých undergroundech. Pak přišla revoluce po vysoké škole, vysoká škola byla taková fajn, protože my jsme tenkrát měli ještě hodně svobodu, nemuseli jsme nikam moc chodit, byla sice povinná cvičení, ale ještě se tam dalo docela dost nechodit, takže se dala stihnout spousta věcí kolem. My měli hodně kamarádů napříč školami, žili jsme hodně multioborově, což bylo zajímavé. A když jsem občas chodila na různé bytové semináře, tak tam se také lidi potkávali napříč obory. To mě tenkrát hodně zaujalo a hodně ovlivnilo do budoucna, protože jsem si uvědomila, že je dobré věci kombinovat, že je profesně důležité umět se podívat na problém z více stran. Pak si myslím, že pro mě bylo hodně důležité, když jsme někdy v roce 1991 založili první firmu, kdy jsem si uvědomila to, že můžu být úplně nezávislá na jakýchkoli institucích, formálních strukturách a že to člověk opravdu může udělat úplně po svém. Měla jsem pak už vždycky takový ten základ, že když se člověk rozhodne, takže umí vyrobit něco úplně sám, vydělat peníze, postarat se o sebe, o další lidi. A i když to bylo složité, protože jsme o tom nic nevěděli, tak ale vždycky potom, když jsem nevěděla, co mám dělat dál profesně, tak jsem si říkala: „No tak co, tak si to můžeš zase dělat úplně sama nebo si založit něco vlastního.“ A to si myslím, že mě vždycky hodně osvobozovalo. Pak samozřejmě pro mě byla velmi formující ministerská zkušenost, zkušenost v té politice. Když to skončilo, tak jsem měla jisté období takovou obavu: „A co teď budu dělat dál? Vždyť jsem tam byla hrozně důležitá a teď nebudu.“ A hrozně mě osvobodilo to, že jsem si uvědomila, že vlastně nepotřebuju tu formální roli, že můžu docela dobře existovat bez ní.

A v osobním životě?

Tak tam bylo samozřejmě složité rozejít se s mužem, protože mí rodiče spolu prožili přes 50 let. Teď jsem si na stará kolena pořídila malé dítě a všichni se mě ptají, jaké to je. Tak já říkám – porodit dítě ve 44 letech je úplně v pohodě, ale přijďte se mě zeptat, až mi bude 60 a jemu 15. Ještě k těm změnám – myslím, že my holky máme výhodu, že u nás se to vlastně zlepšuje. Z fáze, jak vypadám, se dostanete do fáze, jak mi to tělo funguje. A to vás osvobodí. Já vím, že člověk nemůže být dokonalý v 50, ale vylezu ještě na ten kopec? Vylezu. Doplavu tamhle? Super. Můžu ještě dělat úplně všechno, co chci, vlastně nemám žádné fyzické omezení, a najednou je člověk tomu tělu vděčný.