v listopadu 1989: v emigraci ve Francii

v listopadu 2019: novinář na volné noze

realizace rozhovorů: Pavlína Havlová a Miroslav Vaněk, Praha, duben 2017 a květen 2018

První, na co si vzpomenu, je okamžik, když jsem se dozvěděl, že to vypuklo. To jsem byl na Châtelet, čili uprostřed Paříže, kde jsem zrovna přespával v nějakém bytě, a přišli lidé, kteří mě tam ubytovávali, se sdělením, že v Praze byli zabiti tři studenti. To byla moje první informace. AFP vydala zprávu, že byli zabiti tři studenti. A ten kluk mi řekl – ježišmarja, víš to? A já jsem nic nevěděl. A potom se na mě podíval takovým lítostivým pohledem a říkal – můžeš si zavolat, kam chceš, aby ses dozvěděl, co se u vás děje. A já jsem zavolal, a tehdy mi Miloš Dostál, starší student, říkal – kopou nás tady do rozkroku, je to strašný, přijeď. A mně to tehdy přišlo tak absurdní, že jsem se někde mezi slzami a smíchem roztřásl a říkal jsem – ale já vůbec nemůžu. On říkal – jak to, že nemůžeš, přijeď, všichni jezdí, Hutka a tak jako, takové ty řeči. (Je to nesmysl, protože Hutka přijel až mnohem později, nicméně už mi to splývá.) Prostě řekl – je to možný, teď je možný úplně všechno. A později mi spousta lidí říkalo – proč jsi tehdy nepřijel, když i Hutka přijel? Takže opravuju tuhle úvahu, ale je to dost podstatné pro to, takový ten tok paměti, že to mám spojené s tím, že jsem vlastně mohl, že jsem řekl, že nemůžu, takže je tam v tom skrytá vnitřní zrada, říkal jsem si – já jsem tam vlastně měl jet, vnitřně myslím, když se ptáš na to, jako co to se mnou dělá. Já jsem se cítil samozřejmě být stále na tom místě, chtěl jsem tam jet, ale administrativně jsem nemohl. Ale zároveň jsem měl i strach, protože jsem nevěděl, kam se vrátím, protože psychicky jsem byl… sám jsem si naordinoval to, že jsem odjel, a odjel jsem jakoby navždy. Protože když někdo odjížděl, tak to nebyla dovolená, to bylo navždy.

A ta představa, že se vrátím, byla pro mě tak absurdní, že jsem se tomu i trochu smál. Ten večer jsem mluvil s tím Milošem a položil jsem telefon s tím, že je mi to hrozně líto, prostě se vrátit teď nemůžu. Ráno jsme odjížděli ještě s dvěma lidmi z Brna do Burgundska, kde jsem měl job. Komické na tom je, že to byl job u Zdeňka Vašíčka, což je brněnský filozof, který měl chalupu v Burgundsku. Kluci, budete házet tašky na moji střechu a já vám něco zaplatím, vyjdete mě levnějc – takhle nám to řekl – než abych tam zaměstnával nějaký lidi. A zároveň si pokecáme. Tak jsem si říkal – super, tak pojedeme za panem Vašíčkem. Jak jsem říkal už v různých vzpomínkách: Co jste dělal 17. listopadu? Házel jsem v Burgundsku tašky na střechu. Ale nikdy jsem neřekl komu. Takže to bylo na střechu pana Zdeňka Vašíčka. Pan Vašíček nás ubytoval. Byl jsem tam ještě s Martinem Pavelkou, což byl brněnský student, který dělal Revue 88, a pak tam byl ještě jeden jeho kolega z Brna. A všichni jsme házeli tašky na střechu a večer jsme poslouchali rádio. A pan Vašíček nakoupil v supermarketu, který nesnášel, nebo hypermarketu, tehdy už to byl hyper, jmenoval se Mamut, takže bylo to velké a já jsem poprvé vstoupil do toho chrámu konzumu a Vašíček říkal – já to nesnáším, já to nesnáším, tady se furt prodírat těma regálama, těch 25 druhů párků a 38 sendvičů… Nakoupíme něco, co známe. A jedli jsme, a to bylo právě zajímavé, jedli jsme vlastně všechno dohromady. A on říkal – to je jeden z rysů, který ve Francii už neuvidíš. Tady mají: překrm, první chod, druhý chod, dezert. Ale my tady jíme jako v Česku! A hrozně si na tom zakládal, na té „žranici“, že jíme jako v Česku. Všichni jsme jedli všechno a do toho jsme si pouštěli zprávy z Československa. Chytili jsme tam jenom stanici Český rozhlas Bratislava. A tam – Protirežimné živly sa opäť pokúsili zvrátiť… A Vašíček říká – ježiš, tam se vůbec nic nestalo, tam se ještě dlouho nic nestane, tam to bude pořád…

Pak jsme tam ještě týden, 14 dní házeli tašky. A potom jsme se vrátili. A pamatuju se, že jsem si vydělal nějaký tři tisíce franků. Poprvé pro mě byly důležité peníze, do té doby jsem vlastně peníze k ničemu nepotřeboval. Tady v Československu bylo všechno vlastně úplně zadarmo, mohl jsem zajít do hospody, dát si 15 piv a vůbec jsem to nepocítil na své peněžence. Prostě zkrátka neuvědomoval jsem si, že míra té svobody, po které jsem toužil, má jiné parametry svobody a že to otroctví, nebo jak bych to nazval, má jinou kvalitu. To zděšení pana Vašíčka, že musí vybrat ty párky…

Takže 17. listopad je spojený u mě jednak s pocitem, že jsem mimo, absence toho, že mám být někde jinde, než jsem byl, že nemám prostředky k tomu, abych udělal cokoliv, abych to mohl uskutečnit, ať už tak, nebo tak. A když jsem měl v ruce těch pár bankovek, tak jsem si najednou řekl – vždyť já tam už vlastně nepatřím! Najednou mě přepadla taková ta deka – vždyť ono už se tam mezitím stalo tolik věcí, než já jsem si vydělal ty peníze, než jsem je měl v ruce a než jsem si řekl, tak teď konečně už tam můžu jet, že jsem si říkal – vždyť já už tam nepatřím, já už jsem mimo, už jsem vlastně uprchlík.

Tak jsem si říkal – já tam přece nemůžu přijet a říct, hola, hola, jsem tady, určitě jste na mě čekali? Promiňte, já jsem se trošku zpozdil. No, tak to by nikdo nepochopil, že jo. A stávalo se mi to i poté, mnoho let poté, že přišla tahle reakce. Takže absence, rozpaky, dezorientace a nejen dezorientace jako mentální, taková časoprostorová, ale i vlastně především dějinná dezorientace, že jsem najednou přestal mít jistotu, že jsem chtěl tam, kam jsem chtěl, a že vím, odkud jsem odjel, a jestli mám právo se tam vracet. Takže jsem se ocitl v takovém vakuu, v meziprostoru časovém. Nebyla tady přítomnost, ani minulost, ani budoucnost, prostě takové, jak to má Sartre v jedné hře – před očistcem všichni čekají, že půjdou do očistce, a pak zjistí, že očistec není, a co teď? Neměl jsem žádný okamžik toho, že by někdo řekl – ty jsi hříšník a půjdeš do pekla nebo ty seš svatej. Říkal jsem si – kdybych se vrátil, bych byl možná ten hříšník, že jsem odešel. Ale ve Francii budu 20 let někde, škola nic, jazyk nic – prostě velká dezorientace.

A co děti nebo mladí lidé, ty jsi bezdětný, ale setkáváš se nějak s mladší generací, víš, co ti si myslí?

Mně se v poslední době stává, že se setkávám s holkami o takových 10, 13 mladšími, které mi říkají – no vy jste to teda úplně pohnojili, ten listopad.

To říkají?

Ty mladší holky, já se s klukama moc nescházím. Takže třeba mám jednu takovou známou, to je advokátka, a ta mně furt buší do hlavy, jak jsem ten listopad, zrovna já… Tak jí vždycky říkám – hele, já ne, ale ona říká – no jo, ale ty se přece identifikuješ… a teď používá zcela logický termíny s narativem antikomunismu. Říkám – ale ne, já se s tím vůbec neidentifikuju, já si naopak myslím, že za prvý komunismus tady vůbec nebyl. Myšlenka je svým způsobem jako mnoho jiných myšlenek prostě abstraktní, nikdy k ní nedošlo, ten režim, který tady byl, byl státní kapitalismus, který se maskoval ideologií, ale byl to v podstatě v nejlepším slova smyslu socialismus. Ale žádný komunismus to nebyl. A ona říká – no jo, ale ten boj proti těm komunistům. Já říkám – no mně se to taky nelíbí, jak tady všichni bojují proti komunismu, který nebyl, jako kdyby bojovali proti nějakým větrným mlýnům. Ta holka není vůbec hloupá, nevzdělaná, zastává se různých lidí na okraji společnosti. Ale necítí se být součástí toho mainstreamového výkladu dějin, že někdo porazil komunismus.

Demokracie je teď fíkový list, za tím je bezbřehý kapitalismus a vlastně zotročuje a ponižuje lidi mnohem horším způsobem, protože je mnohem neviditelnější. Žádná takzvaně cenzura není, ale když si v rádiu poslechnu nedělní diskusi u kulatého stolu, tak tam mají všichni stejné názory.

Myslím, že tam pár mezníků asi bude, ale záleží, z jakého úhlu pohledu se na to dívat. Když mi bylo dvacet, tak jsem považoval za základní mezník, že se mi podařilo zdrhnout z armády, z té vojenské školy, že už nemusím být tím vojákem.

Takže já jsem jako voják byl dost nešťastný, potom jsem byl jako student dost šťastný, jako uprchlík jsem byl nešťastný i šťastný. Když jsem se vrátil zpátky, tak jsem byl vlastně dost produktivní, myslím, že v rámci těch 90. let, jak jsem prošel všemi těmi novinami, tak mě to hodně bavilo a naplňovalo. A když přišlo to politické angažmá, to byl asi taky mezník. Ale říkám si, jestli to nebyla jen taková moje psychologická potřeba vyrovnat se s absencí v roce1989. Takhle mi to říkal Pavel Šafr – ty sis tady musel udělat svůj vlastní listopad, aby ses mohl vrátit. A to myslím není úplně špatná úvaha. Ale další listopad už si neplánuju.

Mezníky jsou taky lásky, že jo. Když je člověk zamilovaný, tak dokáže spoustu věcí udělat. Vyloženě feministický výklad orálních dějin by byl ten, že za vším stojí ženy, které člověka nejenom formují, ale vlastně přistrčí tam, kde má být, aby udělal to, co vlastně sám udělat nechce, ale ty ženy to většinou intuitivně nějak vědí.

Josef Brož (*1965) absolvoval vojenské gymnázium v Opavě. Nastoupil ke studiu divadelní vědy na Univerzitě Karlově, ze studia byl vyloučen v létě 1989. Během vysokoškolských studií se angažoval v SSM, v jeho rámci založil časopis Situace. V září roku 1989 odešel přes Vídeň do Francie. V průběhu 90. letech působil jako redaktor kulturních oddělení, posléze také jako komentátor a zpravodaj v českých médiích. K výročí 17. 11. v roce 1999 spolupodepsal výzvu bývalých studentů „Děkujeme, odejděte!“. Později se podílel na založení stejnojmenného sdružení, jejímž předsedou se stal v lednu 2002. Za Cestu změny pak kandidoval jako její regionální lídr na kandidátce do parlamentních voleb v červnu 2002. Byl místopředsedou Evropské demokratické strany s působností v Evropské unii. Od roku 1999 do 2008 působil jako generální sekretář Evropské demokratické strany, rezignoval na vlastní žádost. Od května 2009 působil v Literárních novinách jako redaktor, od podzimu téhož roku jako zástupce šéfredaktora pro kulturu. Od září 2010 působil jako šéfredaktor brněnského knižního Nakladatelství JOTA. Nyní je na volné noze.