v listopadu 1989: student Fakulty dětského lékařství UK

v listopadu 2019: podnikatel, personální poradce

realizace rozhovorů: Miroslav Vaněk, Praha, květen 2017 a duben 2018

Svoboda. Jednoznačně. Svoboda skoro v každým slova smyslu, jo? A ten rozdíl mezi tím mít jí a nemít jí. To je asi ten základní moment. Svoboda příležitosti žít plnohodnotný, plnotučný život. A nebát se, že když řekneš svůj názor, že za to budeš trestaný a nějakým způsobem konfrontovaný. Takže jednoznačně svoboda. Samozřejmě, že v 21 je člověk plný očekávání, touhy toho dobývání a je to takový ten čistý idealismus mladého člověka, který chce páchat dobro a chce být spravedlivý, chce být solidární, chce mít jasná pravidla, která budou platit pro všechny. Já jsem vždycky cítil, že když má člověk to štěstí, kdy se přichomýtne k takto zásadní společenské změně ve vlastní zemi, potom už asi nikdy se nepřestane citit spoluzodpovědný za to, co se okolo něj děje. Já jsem vždycky vedl aktivistický život, spíše než politický. Nejdřív to bylo směrem do zahraničí, k těm méně šťastným zemím, kde ještě vládla nějaká diktatura, nějaká totalita. Hrozně zajímavý pro mě bylo setkání s apartheidem v Jižní Africe. Byl jsem v Bulharsku jako pozorovatel u voleb. Poprvé tam vyhrály demokratický síly, místní bulharské Občanský fórum. Byl jsem v Zimbabwe, když Mugabe poprvé připustil, že by mohly proběhnout svobodný volby. Byl jsem na Kubě, jak jsem minule vzpomínal. Tam jsme jeli v rámci programu Freedom House, který posílal dvojice lidí ze střední a východní Evropy, která už se vymanila z totality. Měli jsme tam pořádat jakési bytové semináře pro disidenty a napsat zprávu o tom, jak se jim daří a přivést jim nějakou naději, že jednou budou moct řešit něco podobného co my, tedy transformaci od totality. Byla to spíš taková morální podpora. Vezli jsme jim jeden laptop a pár nějakých léků, které tam neměli. Ale byla to spíše symbolická než materiální podpora, aby věděli, že na ně svět nezapomněl. Říkal jsem si, tak jo, pudu se podívat do tohohle skanzenu. Nakonec jsme tam byli s Ivanem Pilipem 25 dnů ve vězení.

Loni po mně chtěl Seznam zprávy, abych se svojí tenkrát čtrnáctiletou dcerou Matyldou, šel projít a udělat takový dvojrozhovor na Národní třídě. A ptali se jí i na to, jestli její spolužáci ví, kdo je její táta, jakou měl roli v revoluci. Říkala popravdě, že ne. Tak já si myslím, že to je vlastně takový odstup jako my jsme měli od druhý světový války, když nám do školy přivedli partyzána nebo účastníka Pražského povstání. Já jsem před dvěma, třemi lety začal jezdit s partou lidí diskutovat s mladými, kterým se nelíbil vývoj český politiky nebo spíš to, jak někdy prezident Zeman dá nějakou faleš do svých postojů vůči Rusku a Číně. A bylo to po Krymský anexi a atentátech v Paříži, tak jsme si říkali, že bychom měli, ať jsme zprava nebo zleva jezdit po středních a vysokých školách a vést diskuse o tom, proč člověk vedl život, jak ho vedl a proč dělal určitý volby a jakou má dnes pozici a jaké jsou ty základní hodnoty. Proč bychom neměli opouštět hodnoty západní liberální demokracie, proč by měli lidé chodit k volbám a proč by si měli vybrat někoho, kdo odpovídá jejich hodnotám. A musím říct, že z těch debat vyplývalo, že to jsou sebevědomí, řeknu, když ne světoobčani, tak Evropani, kteří jsou schopní kriticky myslet. A myslím si, že jsem z toho měl velkou radost, protože ty lidi měli zájem o ideály 17. listopadu. Objektivně a kriticky, byli schopní říct, co si myslí, že se nám nepovedlo a za co jsou vděčný. A myslím si, že ta generace má názor, a je ho schopná artikulovat, nebojí se, je to pro ně naprosto přirozené. Jo? Myslím si, že mají tendenci nenechat si různé věci líbit.

Jednoznačně to bylo rozhodnutí jít studovat do zahraničí. A chuť poznat věci z první ruky, ať už to byla právě v jižní Afrika, Zimbabwe nebo Kuba. Vyzkoušet si žít v jiný kultuře, nejenom v jiným jazyce, ale opravdu poznat a naučit se nacházet v různorodosti zajímavost, ne, že svět je ohrožující, ale že je obohacující. Tak to bylo určitě jedna z klíčových věcí. Začal jsem si víc vážit toho, co tady máme. A že se člověk musí koukat na vše v té relaci, co opravdu jsme nebo nejsme. Milníkem byla Kuba, kde člověk poznal, znova po deseti letech to, jak se totalita chová k lidem, jak tě používají ve svůj prospěch, pro tu svou ideologii. A člověk si otestoval sám sebe v nějaké mezní situaci. Pamatuji si, že jsem si často dával ruce do kapes, aby neviděli, že se mi třesou. To, když deset dní nevíš, jestli někdy ještě v životě budeš na svobodě, tak tě to pustí do takových rohů své mysli, kam se normálně nepouštíš. Že si schováváš tkaničku, já nevím, místo pásku, aby ses na ní mohl případně oběsit, to prostě člověk normálně nedělá. Ale to je hlavně tím, že je to zakázaný. Máš něco, co oni nechtějí, abys měl. Ne, že bych si v tu chvíli realisticky připouštěl, že bych to použil, od toho jsem byl ještě daleko. My jsme tam naštěstí byli dostatečně dlouho, abys sám sebe otestoval, a dostatečně krátce, aby ses z toho nezbláznil a nepřestával mít naději. Byl to takový teambuilding bez toho, že bys tam mohl zazvonit na ten zvon a jít domů. A jsou  tom další osobní mezníky, potkal jsem Pavlínu, mám s ní dvě děti a teď mám i novou rodinu s dětmi. Odvaha odejit ze vztahu. Určitě je to také setkání s Monikou a založení naší společné rodiny.

Jan Bubeník (*1968) po absolvování základní školy začal navštěvovat gymnázium, ačkoli se původně hlásil na ekonomickou školu, kam nebyl přijat. V roce 1986 nastoupil ke studiu na lékařské fakultě UK v Praze. O shromáždění studentů a občanů na Albertově se dozvěděl náhodou. Brutální zásah proti demonstrantům jej zaktivizoval a začal organizovat studenty na lékařské fakultě. Po revoluci krátce působil ve Federálním shromáždění ČSFR. Studia na medicíně nedokončil, místo toho odjel studovat ekonomii do USA. V letech 1996–1999 pracoval ve společnosti McKinsey & Co. V roce 1999 byl hlavním organizátorem akce Deset let poté k 10. výročí sametové revoluce. Počátkem roku 2001 byl spolu s politikem Ivanem Pilipem zatčen při cestě na Kubu a několik týdnů vězněn tamním komunistickým režimem. Vystudoval ekonomii na University of Colorado. Od roku 2000 působil jako šéf pražské pobočky firmy Korn/Ferry. Zaměřuje se na headhunting. Později založil headhuntingovou firmu Bubenik Partners, kde pracuje dodnes.