v listopadu 1989: student Lékařské fakulty UK v Hradci Králové

v listopadu 2019: lékař

realizace rozhovorů: Miroslav Vaněk, Hvozdnice, srpen 2017 a květen 2018

Ono je to už hrozně dávno (smích). Dřív jsem si na listopad asi víc vzpomínal, teď už si na to v běhu životních událostí prakticky nevzpomenu. Listopad mi ale „naskakuje“ pokaždé, když registruji různé proruské nebo nenávistné tendence a podobně. Pak mi „naskočí“ v hlavě: kde je to původní nadšení pro změnu, která zaplaťpánbůh nastala a která funguje, byť samozřejmě se svými chybami?

Takže ne že bych se ve vzpomínkách úplně vracel k listopadu, spíš uvažuji o době před ním. Oživuju si, jaké to bylo, co mně na tom vlastně vadilo, co mně vadilo nejvíc, co snad muselo proboha vadit všem, akorát už si to nechtějí pamatovat, nechtějí si to připustit. Hrozně bych uvítal, aby se pro lidi, kteří dneska blbnou, pořádaly výlety časem, poslal bych je na půlroční dovolenou v reálném socialismu. Dost by jim to pak pomohlo v rozkoukávání a rozhodování, co vlastně v životě chtějí a nechtějí.

A s vašimi dětmi – s dcerou, která je už dospělá – někdy mluvíte o tom, že má tatínka revolucionáře?

Hrozně málo. Spíš bych řekl, že o tom dceři vyprávěla žena. Ale nijak intenzivně, protože jsme měli spoustu jiných starostí. Teď na to občas přijde řeč se synem, protože syn, nyní osmiletý, je „válečník“, baví ho válčení, pobíhá s plastovými puškami a zároveň ho baví číst historii, čte dějiny světa a tak dále, což mě dost těší. Takže jemu občas něco vyprávím. Problém je, že si toho moc nepamatuji a ani nemám z té doby moc dokladů a dokumentů, jelikož jsem zvyklý věci po sobě likvidovat. Dvě fotky budou asi dochované maximum, ale ani o těch nevím, kde je mám.

Mezníkem určitě bylo seznámení se ženou, my jsme spolu začali chodit těsně před revolucí, 12. října 1989, a vztah jsme si dokázali udržet a dál budovat. Tak to je důležitý mezník. Po revoluci bych řekl, že se to celé vyvíjelo tak nějak kontinuálně. Zatímco na škole jsem se hodně věnoval společenským a jiným zábavám, tak potom, když už se studium chýlilo ke konci, jsem si říkal – bude z tebe doktor, musíš se tomu pověnovat. A začal jsem lepit díry a vyplňovat mezery, které jsem měl, a hleděl jsem se něco naučit. Věděl jsem, že se chci věnovat té profesi, že nechci jít do politiky. Navíc lidí, co se k tomu drali, bylo tolik, že to ani nebylo potřeba. Rozhodně jich nebyl nedostatek. To jsem věděl, takže já jsem „končil“ někde kolem 20. prosince. Pak jsem to zapíchl a už jsem s tím nechtěl mít nic společného. Tam už se objevil jiný typ zápalu v oku, a o to jsem nestál. Pak jsem dostudoval a hodně se věnoval práci, protože jediné, co máte po promoci, je papír na to, že zvládnete rychle naučit několik kil textů, ale z praxe neumíte vůbec nic, takže se všechno učíte od začátku. A jelikož jsem se oženil s ženou z Hradce, tak jsem zabojoval o místo na hradecké klinice, což zase bylo obrovské štěstí, protože nejsou všude tak ochotní věnovat se mladému doktorovi a v podstatě předávat mu ten obor. Takže to bylo moc fajn. Ale všechno se v podstatě vyvíjelo kontinuálně, bez výrazných propadů nebo vzestupů nebo zvratů. Řekl bych, že to tak mám i v osobní rovině – události přicházely kontinuálně, jedna za druhou, narodila se nám dcera, potom s delším odstupem syn. Možná je to právě ta kontinuita, která mě uspokojuje a díky které jsem spokojený v práci i v rodině.

Jiří Ceral (*1968) vyrostl v Chotěboři. Vystudoval gymnázium v Chotěboři a poté nastoupil na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové. V roce 1989 byl studentem 4. ročníku, odpromoval v roce 1992. Pracuje jako učitel lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové a jako lékař na I. interní kardioangiologické klinice Fakultní nemocnice Hradec Králové, kde se zaměřuje na rezistentní a sekundární hypertenzi. Je členem výboru České společnosti pro hypertenzi. Publikuje odborné články na téma hypertenze a aktivně se účastní lékařských sympozií na toto téma.