Tomáš Ctibor

Hledám si rovnice mezi tehdejšíma těma pětadvacátníkama a pětadvacátníkama, co jsme byli a těma současnejma. Hraju si tu hru – najdi deset rozdílů. Nebo spíš obráceně, snažím se hledat společné prvky a principy. Protože si myslím, že v tom zásadním se obecně společenství lidí nemění, mění se prostředí, mění se instrumenty, mění se zkušenosti a mění se znalosti, ale v těch základních věcech věřím, že jsme schopní najít shodu. A myslím si, že ten problém dnes je v tom, že nehledáme nebo nevedeme diskusi o tom obecném. My vedeme spoustu vášnivých diskusí, nediskusí o partikulárních tématech nebo problémech, které jsou samozřejmě pro každodenní život v mnoha ohledech důležité, ale ve chvíli, kdy se z toho vytratí ta základní obecná rovina, tak nastává chaos. Pak se může stát, že si v Americe zvolí za prezidenta Trumpa, což si Američané když ta volební kampaň začínala nedovedli představit.

Doba kolem roku 2000 byla podle mě zlomová. Podle mě to byla doba první konfrontace s realitou a také s vlastní naivitou a nepřipraveností, protože viděno dnešní optikou, tak všechno, co se dělo předtím, byl nádherný sen. Ukázalo se ale, že infikace komunismem byla daleko hlubší, než jsme si vůbec dovedli představit a že tudíž důsledky budou daleko složitější, komplikovanější, delší a že ta rekonvalescence bude prostě bolestivější. Plus pro mě osobně byl konec milénia doba, kdy jsem si v sobě leccos uzavíral. To byla spíš shoda okolností, že jsem taky podtrhával a sčítal a účtoval v osobní a pracovní rovině. Skončil mi vztah, o kterém jsem si myslel, že bude na celý život, v práci se věci neposouvaly tak, jak jsem si představoval, nechodil jsem tam s radostí… A výsledkem bylo, že jsem do roku 2000 vstupoval s mnoha změnami, v osobní rovině třeba jsem přestal pít alkohol. Vnitřně jsem dozrál k tomu, že potřebuju ve svém životě něco změnit, měl jsem pocit, že se mi život drolí pod rukama. A došlo mi, že člověk má začít u toho, že změní věci, na které sám dosáhne, do kterých mu nikdo nekecá, a kde nepotřebuje součinnost dalších lidí. Takže druhá věc, kterou jsem změnil, byla práce. Já jsem byl tenkrát spolumajitelem několika firem, a z minuty na minutu jsem řekl: tak a končím, odcházím. A začal jsem si zařizovat život trošku jinak.

Ale ještě k té obecné rovině, celospolečenské: tehdy vlastně oficiálně „vypukla“ blbá nálada a dostavilo se první vystřízlivění, i v ekonomické oblasti, zkrachovaly desítky nově vzniklých bank a tak dále. Mnozí si tu blbou náladu skutečně uvědomovali, a začaly se projevovat určité frustrace, nenaplnění, zklamaná očekávání. A už když jsme křtili tu knížku rozhovorů [100 studentských revolucí, 1999], cítil jsem, že věci nejdou úplně, jak by měly. A snažil jsem se asi tři čtvrtě roku před termínem křtu vyslat signály: doba je zralá, pojďme se začít bavit o tom, jestli ji nemáme nějakým způsobem reflektovat. A všichni mě s tím posílali slušně řečeno do kopru. A potom, během jediného odpoledne, se všichni zbláznili a začala hurá akce v rámci oslav [17. listopadu]. Na Hradě, kde byl Bush, Thatcherová, Walesa… Stáli jsme tam na chodbě v hloučku a někdo tam přiběhl s tou peticí „Děkujeme, odejděte“ – a prý podepiš to. A já jsem si to přečetl a strašně jsem se naštval: „Pánové a dámy, tohle je obrovská nezodpovědnost, tohle nepodepíšu. Tím jen lidem zasadíte těžkou ránu, protože jediné, čeho dosáhnete, je, že lidi vyženete na náměstí, ale nic jim nenabídnete. Jen je zbavíte posledních nadějí a entusiasmu.“ Byl bych radši, kdyby se moje předpověď nenaplnila, ale bohužel se naplnila.

Vzpomínám na jeden svůj zásadní zážitek – který s tím souvisí – kolem roku 1990, kdy jsem se setkal s nějakým americkým politologem, sešli jsme se v Malostranský kavárně a povídali jsme a on mě strašně rozčiloval, šíleně. Protože on neustále mluvil o čemsi, co já jsem nechápal, a na všechno reagoval: „Fajn, to je fajn, co jste dokázali, ale teprve až se ta společnost znova sociálně přestrukturuje, až se stabilizují majetkové poměry, ekonomika, až tohle zvládnete, tak teprve potom bude všechno v pořádku.“ A já jsem furt namítal: „Co? My máme demokracii, zavedli jsme tady demokracii, prostě je to hotový.“ A fakt jsem vůbec nechápal, o čem ten člověk mluví, považoval jsem ho za někoho, kdo vůbec nechápe, co to je udělat revoluci a co se tady odehrálo. „Nějakej intelektuál z Ameriky, kterej ví kulový“, říkal jsem si. A byla to přesně kombinace mé naprosté naivity a euforie z toho, že máme tu naprostou – nebo z našeho pohledu naprostou – svobodu a že všechno je možné, a určité mé zaslepenosti a neochotě se bavit o tom, že všechno má nějaké podmínky a pravidla, a že to nefunguje ze dne na den, že napíšu zákon, schválím zákon a řeknu: „A teď je demokracie,“ a ono to začne fungovat. Já jsem byl ale tenkrát opravdu hluboce přesvědčený, že skutečně existuje nějaký „kouzelný proutek“, kterým mávneš a ono se to stane. A kolem přelomu toho tisíciletí mi došlo, že naivní a hloupý jsem byl já, a že on, na rozdíl ode mě, tenkrát velmi dobře věděl, o čem mluví. Došlo mi, že ty věci se nestanou samy, že ještě neumíme obhospodařovat opravdu svobodnou společnost, budovat ji a nějak ji ošetřovat, že k tomu halt budeme muset sami dozrát.