Jiří Černický

v listopadu 1989: student Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem

v listopadu 2019: vedoucí ateliéru malby na UMPRUM v Praze, vizuální umělec

realizace rozhovorů: Petra Schindler-Wisten, Praha, leden a říjen 2018

To, jak jsme jezdili po městě s plakáty, jak jsme měli docela efektivní propagační centrum a docela profi kamarádskou komunitu, kde jsme na cokoliv, co jsme měli k dispozici, psali hesla a ty jsme se snažili rozšiřovat. Byli tam i lidi, kteří s tím nesouhlasili a strhávali to, tak jsme museli být neustále aktivní a znova a znova ty plakáty věšet po městě. To bylo zajímavé. A je tady jedna banalita, kterou občas používám – dneska je po městě hromada skejťáků a sprejerů, a my jsme vlastně byli první, kdo tu tohle dělal, a používali jsme to k těm našim aktivitám. Měl jsem malého dřevěného skejta – v Čechách ještě skejty vůbec nebyly – jezdili jsme po Fučíkovce, věšeli jsme plakáty a sprejovali jsme na zdi Svobodné volby.

Bavíte se o politice se svými dětmi?

No jo, ale neříkám jim, co si mají myslet. Jsou námi ovlivnění, já ale hlavně chci, aby měli vlastní názor. Říkám, koho respektuju já, ale každý z nich si musí najít svojí cestu.

Jak si představujete budoucnost? Třeba právě s ohledem na děti nebo na to, jak by se to tady mělo dál vyvíjet…

Normálně jako každý rodič – abychom byli normální demokracie jako na Západě. Já si západ neidealizuju, ale tíhnu k občanským svobodám a bez toho bych byl nešťastný. Strašně důležité je v demokracii najít to podstatné a pěstovat to. Lituju lidi, kteří to nemají a nemají tu možnost…

Jsou milníky jako moje žena, to je asi to nejhezčí, co jsem kdy měl, děti, hrozně si vážím toho, že mám dobrý spokojený rodinný život. A v době, kdy po nás, po té revoluční generaci, přišla generace ještě dravější, než jsme byli my, jsem měl také krize. Generace tzv. postkonceptualistů se snažila vůči té naší vymezit a třeba takový Mančuška to dělal dost nevybíravě. Snažili se bagatelizovat, co jsem dělali. Někteří lidé uvěřili, že tahle generace, která byla po revoluci relativně úspěšná, dělala všechno špatně a že to správné je teďko postkonceptualismus. A začali ode mě dávat ruce pryč. V Galerii hlavního města mi třeba slíbili výstavu a odřekli ji. Přizvali mě, abych měl výstavu s Krištofem Kinterou, já jsem na ní dělal půl roku a normálně se na mě vykašlali. Krištof chtěl dělat kariéru, ani mi to neřekl. Dozvěděl jsem se to náhodou od sekretářky Srpa. Mě to strašně zasáhlo, byla to jedna z největších bot, jaký jsem zažil. Krištof se mi omluvil potom, tomu už jsem odpustil. V té době jsem neměl vůbec žádnou výstavu, byl jsem skoro na indexu.

A jak to pak zase naskočilo?

Pak jsem zase začal dělat spoustu menších výstav, dělal jsem třeba i v garážích, mladí kluci, co teďko učí na akademii a mají Galerii SPZ, mi dali možnost vystavovat. A já jsem tam udělal výstavu, ta byla skvělá a dostal jsem nabídku udělat Rudolfinum. A musím říct, že to mně potom pomohlo – lidi zjistili, že nejsem tak odepsaný. A najednou jsem se dostal zpátky. Samozřejmě se snažím si to nepřipouštět, ale každý den to může přijít znova.

Jiří Černický (*1966) studoval na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem, kde byl během listopadových událostí roku 1989 členem stávkového výboru. V letech 1990–1993 studoval na UMPRUM v ateliéru Adély Matasové, poté absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Miloše Šejna a Jiřího Davida. Vizuální umělec, tvůrce experimentálních a intermediálních projektů. V roce 1996 získal Sorosovu cenu. V roce 1998 obdržel Cenu Jindřicha Chalupeckého. V současné době působí jako vedoucí pedagog atelieru malby na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze.