v listopadu 1989: student Filmové fakulty AMU

v listopadu 2019: spoluzakladatel společnosti DBD

realizace rozhovorů: Veronika Pehe, Praha, říjen 2017 a únor 2018

To je docela jednoduché. Pro mě to znamená návrat k demokracii a svobodě. V roce 1989 mi bylo 22 let, a od nějakého věku jsem začal vnímat souvislosti díky tátovi. Chápal jsem, že režim, ve kterém žijeme, je nesvobodný, plný buzerace, ústrků, strachu o vlastní existenci, a likviduje jakýkoli projev nesouhlasu. Zároveň jsem vnímal nesvobodu v tom širším slova smyslu, z hlediska nedostupné literatury, hudby, cestování, možnosti studovat. Ten zlom roku 1989 pro mě znamenal konec vlády jedné strany, konec ústavou deklarované a zaručené vedoucí funkce KSČ ve státě, to byl první krok a jasné vítězství, když se to podařilo zrušit.

Potom 90. léta byla zásadně svobodná, ty regulativy se začaly implantovat až posléze, když najednou té svobody začalo být moc. Což je blbost, ale prostě se to tak ořezávalo, ořezávalo, až jsme tam, kde dneska jsme, kdy už to skoro hraničí s policejním státem.

A jak vnímáte mladou generaci? Rozumíte si se svými dětmi?

Já to mám takové složité. Já mám jednoho dvacetiletého nevlastního synka, kterého bych s prominutím nejradši mlátil od rána do večera, ale na druhou stranu politicky je úplně v pořádku. On je chytrý, vnímá to a myslím, že se v tom orientuje. Teď byl poprvé dvakrát u voleb, a myslím, že se k tomu staví odpovědně. Ví, že se má chodit volit, protože to je jediný relevantní způsob, jak politiku ovlivnit. A pak mám šestiletého synka, a ten akorát vtipně vnímal, že nemáme rádi Babiše a Zemana, a občas to někde plácne.

Bavíte se s tím starším o listopadových událostech nebo o minulém režimu? Zajímá ho to?

Kvůli tomu jsem říkal, že bych ho nejradši bil, protože já vlastně vůbec nevím, co ho zajímá. Občas se o tom bavíme, někdy pozorně poslouchá a je vidět, že ví, která bije. On není hloupý, ví, co byl rok 1989 a pravděpodobně i ví, co se stalo v únoru 1948. Ale nemyslím, že by to pro něj byla nějaká zásadní priorita. Oni žijí virtuálním světem počítačů, počítačových her a internetu a já jsem zvědavý, co budou dělat, až jim vypnou proud.

Orientaci v informacích jste zmiňoval jako problém, který vidíte u části populace. S tím bezprostředně souvisí sociální sítě, na nichž dnes probíhá velká část komunikace. Ovlivnily nějak váš život? 

Určitě ovlivnily zásadním způsobem i můj život a někdy si říkám, že je to pro mě tak škodlivé a negativní, že mám chuť to celé vypnout, všechny účty zrušit a úplně se od toho odříznout. Nikdy to neudělám, protože na druhou stranu mě vyhovuje, že jsem nějakým způsobem propojený s lidmi, kteří jsou na tom podobně jako já a zároveň vidím i projevy, které jsou z jiného spektra. Takže mě to udržuje ve střehu a zároveň mě to strašně neurotizuje. Sociální sítě a vůbec internet ovlivnily naši civilizaci zásadním způsobem, celou tu euroatlantickou část světa. A je otázka, do jaké míry je to negativní a do jaké pozitivní. V každém případě je potřeba vnímat ten negativní aspekt, a to je nivelizace hodnot nebo platnosti názorů.

To asi záleží, o čem se bavíme. Jestli se bavíme politicky, tak by se asi nějaké mezníky našly. Ale vzhledem k tomu, že mám strašně špatnou časovou představivost a hrozně blbě si pamatuju posloupnost věcí, tak to neumím pořádně zařadit. Pro mě teda jasný mezník byla první přímá volba prezidenta, volba prezidenta Zemana. Vůbec prosazení přímé volby byla přelomová věc a myslím, že to byla zásadní chyba. Pokud by nebyla přímo volba, tak tady Zeman nebyl.

Těch dílčích zlomových bodů bylo asi spousta, v zásadě každé volby byly nějakým zlomem. Vždycky se to nějak měnilo, ale nikdy jsem neměl takový pocit ohrožení základů uspořádání republiky jako dneska, kdy se k podílu na moci zvou extrémistické strany jako je KSČM a SPD. A ten hlavní představitel, Andrej Babiš, je vedený ve svazcích StB a ještě v roce 1989 byl v KSČ. Společnost najednou přestala být na tyto věci citlivá, lidem to začalo být jedno, najednou chtějí jenom změnu, chtějí něco jinak, ale nevědí vlastně co. A neumí rozpoznat, že ten, kdo jim tu změnu slibuje a neustále se ohání novým přístupem k vládnutí, má sám největší máslo na hlavě.

A z těch událostí neveřejných, které pro vás byly důležité?

Založení firmy a budovaní studia a tak dále. Další zlom byl, když jsem opustil můj obor, kterému jsem se léta věnoval a začal jsem dělat něco úplně jiného. Pak se mi narodil synek, to byl velký zlom. Já byl dlouho zvyklý být sám a na nikoho nebrat ohledy. A najednou jsem měl ženu a rodinu. Ale to zažívá asi každý tyhle změny. Někdo dřív, někdo později, já jsem to měl později.

Pavel Dobrovský (*1967) pochází z Prahy. Nastoupil na gymnázium ve Štěpánské, maturoval na gymnáziu Nad Alejí. Pochází z disidentského prostředí, jeho otec, Luboš Dobrovský, je signatářem Charty 77. Po neúspěšné přihlášce ke studiu elektrotechniky odešel na strojní a textilní školu v Liberci, odkud však po půl roce odešel. Následně pracoval jako programátor, poté jako asistent ve zvukovém oddělení Krátkého filmu. V této době si podal přihlášku na FAMU a byl přijat. Po dokončení studia zvukové tvorby pracoval v oboru a založil si vlastní postprodukční zvukové studio. V této branži se pohyboval přibližně do roku 2008, kdy začal podnikat v oblasti developerství, kterému se věnuje dodnes.