Tomáš Drábek

Co se vám vybaví, když se řekne listopad 1989?
Jak vnímáte současnou mladou generaci?
Co považujete za své životní mezníky?

v listopadu 1989: student Fakulty všeobecného lékařství UK

v listopadu 2019: kardioanesteziolog

realizace rozhovorů: Pavlína Havlová, Praha, červenec 2017 a říjen 2018

Jan Doskočil Zpět na seznam Pavla Fáberová

Mně ty události splývají v takový barevný sled událostí. Spíš si vybavuju tu dobu předtím, a že listopad tak, jak si ho asociujeme dneska, přišel mnohem dřív a razantněji, než jsem očekával. My jsme tehdy pluli na vlně postupně se uvolňujících možností a demokracie, vydávali jsme časopis, ve kterém jsme se pokoušeli objasnit, proč je tady situace taková, jaká je, a jakou bychom si ji představovali. Myslel jsem si, že postupně vydobudeme svobodu tisku a prostřednictvím uvolňujících se informací a svobody informací postupně vzděláme národ a probudíme ho k vědomí, že ta situace tady je suboptimální a že je čas k tomu, aby se třeba v příštích volbách demokraticky rozhodli volit někoho jiného – třeba skupiny, které tady už vznikaly a nebyly okamžitě perzekuovány jako dřív.

Pak se mi vybavuje série jednání s Občanským fórem a s tehdejší stávající mocí, té moci s quasi ne-komunistickou vládou, která se ukázala, že byla komunistická, pád Adamce a zvolení Václava Havla jako korunovace demokratických snah.

Zpětně to hodnotím kladně. Sice to přišlo rychleji, než jsem čekal, ale ty změny byly pozitivní. Někteří moji tzv. „kolegové revolucionáři měli zřejmě větší naději, že to bude lepší, než to nakonec bylo, což nakonec vyústilo v jejich skepsi k revoluci a porevolučnímu vývoji.

Myslíte, že potřebujeme nějakou generační výměnu? Věříte v dnešní mladé, pozvednou to nějak?

Já myslím, že ne. Na to už bylo spousta času. Ti mladí, to jsme tehdy byli my. Nevím, kteří mladí by to pozvedávali. Já ani neznám žádné mladé politiky. Vždyť já jsem pořád mladý – ale pro mladé jsme my už staří lidé…

A hlavně vůbec nevím, jestli mladé politika zajímá? My jsme do ní byli vtaženi, ale přitom málokdo z nás tu politiku dělat chtěl. Studentské časopisy fungovaly dva tři roky před revolucí. Znali jsme se a byli jsme více či méně homogenní skupina a hnutí, které neodvratně směřovalo alespoň k tomu, abychom měli svobodu tisku. Ale myslím si, že jsme byli všichni překvapení, když potom na jedné z klíčových schůzek přišli ti takzvaní lidé „od Havla“ a říkali – musíme do našich ústředních bodů uvést, že se musí odvolat rok 1968 a musíme vyhnat sovětské jednotky. My jsme na ně koukali a říkali jsme – no ale o to nám vůbec nejde… Mně šlo o to, aby sem mohli přijet Rolling Stones nebo já abych mohl jet na jejich koncert. Ale rok 1968 pro mě byl tak daleko, že mě to za srdce nebralo. Oni samozřejmě viděli ty kořeny mnohem dál.

Já dneska nevím, jestli je tady někdo pětadvacetiletý, kdo tohle řeší.

Dá se říct, že revoluce byla jedním z mezníků ve vašem životě?

Určitě to byl mezník, který do určité míry ovlivnil celý můj život PŘED versus PO. Ale jinak bych za svoje osobní mezníky považoval víc volbu gymnázia a volbu vysoké školy. Nemyslím si, že v dnešní době bych obě volby opakoval. Nemyslím si, že byly pro mě úplně nejšťastnější, ale tehdy nebylo na výběr. No a pak samozřejmě výběr postupně několika manželek a narození několika dětí a větší či menší nebo více či méně šťastná ruka při výběru zaměstnání, zaměstnavatele a učitelů, kteří mě dovedli až k té ceně, kterou budu zítra přebírat.

A nějaké krize jste měl taky?

Můj život je jedna kontinuální krize od té doby, co mě poprvé odvedli do mateřské školky!

Chtěla jsem se zeptat, jak je překonáváte?

Zodpovědností. K těm ostatním, kteří by asi, jak se domnívám, nebyli nadšeni z toho, kdybych ty krize nepřekonal.