Pavel Fátor

Co mladí lidé? Myslíš, že se zajímají o stav společnosti?

Ne. Mladá generace to už to neřeší vůbec. Ta už jen jezdí na dotykačích, po internetu, po debilním Facebooku a tak dále. Ti lidi už spolu ani nemluví. Zato o sobě publikují informace, které by ostatní neměli ani vědět. Je to všechno posunuté někam hodně špatně. A skoro nikdo se tím nezabývá. Jeden z mála lidí, kteří se tím zabývají, je třeba František Koukolík v knize „Češi – proč jsme kdo jsme“. Je to tedy dost náročné, vědecké čtení, ale on tam právě v každé kapitole vypíchne problém a pak popisuje, jak jsme k němu přišli, a proč. To je poučné čtení.

Takže já se, Mirku, snažím, aspoň svým počínáním tady v té firmě, zanechat po sobě trošku pozitivní stopu. Snažím se budovat ostrůvek pozitivní deviace uprostřed tohoto šílenství.

Spousta lidí se nedokáže zastavit a zamyslet se. Já jsem se to třeba naučil. Říkám tomu teda lenost. Znamená to, že občas nedělám. Občas, když se mně nechce, tak nedělám. Normálně se jako kdyby vypnu. I když mám třeba řešit nějaký závažnější problém nebo když těch problémů moc, tak prostě nedělám nic. Zůstanu doma a pustím si třeba Koukolíkovu přednášku a nesáhnu ani na ty technické výkresy. Nebo si jdu ven hrát se psem.

Na té Kubě je to pomalejší, oni tam jsou v naprosté pohodě. Jejich průměrný plat je na naše třeba 300 korun měsíčně, ale zase mají své obchody, kde mají kilo rýže za korunu. Rozhodně netrpí hladem. Nežijí sice bohatě, ale je otázka, jestli to, jak žijeme my, jak my jsme si od převratu polepšili, je lepší? A co to je, ta změna od převratu? Znova opakuju – jsou to počítače, televize, mobily, rychlá auta, a kolotoč se roztáčí. Koupíš si rychlé auto, a když se ti rozbije, stojí tě to spoustu peněz, prostě sám si ho opravit nemůžeš. A roztáčí se ti spirála a my se v ní vezeme jako blázni, sháníme peníze jenom proto, abychom udrželi něco, co máme, a protože chceme i něco dalšího, vezmeme si k tomu ještě úvěr.

První věc, která mě rozhodně někam posunula, byla, když jsem po gymplu sloužil na dráze. Jednak to byla skutečná práce a jednak tam pracovali lidi, kteří byli podobně jako já nějakým způsobem v opozici vůči systému. Neříkám, že to byli disidenti, spíš šlo o normální lidskou opozici vůči debilnímu systému. U dráhy jsem se každopádně naučil dívat se na problémy trošku jinou optikou. Dalším mezníkem bylo nejspíš i moje působení v té textilní fabrice, protože díky tomu jsem si srovnal hodnoty. Když jsem tam nastoupil, za velice slušné peníze, dostal jsem stříbrnou služební Hondu, narostl ve mně pocit důležitosti, ale v podstatě se mi to velice rychle přejedlo. A s tím pak bezprostředně souvisel můj přechod k tátovi do firmy a moje hrábnutí do té hlíny a do těch strojů, které mě vždycky bavily. Takže tam byl určitě taky mezník. Pak když se začaly dařit kšefty, tak další velký předěl byl pro mě stěhování firmy sem do Skalice. A pak musím přiznat, člověče, že obrovský zlom pro mě byl, když se mně narodila první vnučka. Narození dcery byl samozřejmě taky důležitý okamžik, ovšem to jsme byli se ženou v prváku nebo na začátku druháku a naše rodičovství byla spíš určitá jankovitost mládí. Sice jsme to zvládli, holku jsme nějak vychovali, sice nemá tituly, ale žije docela spořádaně a koneckonců dělá to, co ženské mají dělat, rodí děti. (smích) Ale když se ti narodí vnouče, teprve pochopíš, že to pokračuje, že tvůj rod pokračuje. Tam teprve začneš vnímat zodpovědnost za to, jaký svět těm drobkům zanecháme. To za mlada nevnímáš. Vnučka se narodila krátce potom, co jsem úplně změnil svůj náhled na svět a na společnost. Prožil jsem takový převrat v myšlení. Nachytal jsem totiž sdělovací prostředky při lži – bylo to někdy kolem války v Jižní Osetii, jak tam Rusové dali přes hubu Gruzíncům. Tam naše televize lhaly tak trapně, že to bylo spíš k smíchu. Takže i to byl mezník pro moje vnímání způsobu, jak je nám zprostředkovaná realita. A začal jsem se o to hlouběji zajímat, shánět informace, nejvíc samozřejmě po internetu. A díky těm informacím jsem se nakonec seznámil i se spoustou velice zajímavých lidí. A když se vnučka narodila, už mně bylo jasný, že dosavadní směřování společnosti rozhodně nevypadá na to, že bychom dětem zanechali svět v lepším stavu, než v jakém jsme ho dostali my. Nicméně o to víc teď usiluju, a zaplaťpánbůh se mi to daří, budovat u sebe takový ten ostrůvek pozitivní deviace uprostřed tržního šílenství.