Dalibor Fencl

Byly listopadové události mezníkem nebo se váš život moc nezměnil a bylo to, co přišlo pak, podobné?

Podobné to bylo asi těžko. (smích) To fakt ne. To je nepředstavitelný vůbec. To by mě zavřeli. (smích) Buď by člověk musel emigrovat, nebo by seděl v base. Vždyť se to nedalo vydržet. Úplně jasně si pamatuju – kolik mi mohlo být? asi míň než 15 – jak jsem si uvědomil, že je to jenom otázka času v tom režimu, kdy skončím v base.  To jsem úplně věděl. Jenom jsem si říkal: Musím to dělat tak, abych nejdřív mohl chodit do nějakých škol a pak, až je vychodím, mě už třeba můžou i zavřít. Úplně jasně si pamatuju, jak jsem šel ze školy domů, a přemítal jsem o tom, že mě to uvěznění taky jednou asi čeká. Pro mě to byly jenom jména, já jsem ty lidi nikdy neviděl, ale věděl jsem, že existujou různý Dienstbierové, Šabatové, Havlové, který sedí ve vězení, a že mě to jednou asi taky nemine. Bylo totiž jasný, že s tím režimem vycházet nepůjde.