v listopadu 1989: zaměstnanec ve Státní bance Československé

v listopadu 2019: podnikatel

realizace rozhovorů: Veronika Pehe, Praha, prosinec 2017 a září 2018

Že jsem byl neuvěřitelně naštvaný, ten druhý den, když jsem poslouchal Svobodnou Evropu a slyšel jsem, co se dělo na Národní třídě. Byl tady i strach, že jsou i mrtvý a tak dále. Tak jsem si říkal – už dost, jo? To je první asociace, že jsem si říkal – no tak to teda ať se rozdají zbraně. (smích) To neříkám jako hrdinství teď. Měli jsme – samozřejmě z recese – ale bylo to celkem organizované, takzvanou „KUZAMID“, což byla zkratka kulkou za mír diletantů. A když nás nějaký svazáci srali, tak jsme jim vždycky vyhrožovali – s vámi zatočí KUZAMID. To bylo na vysoké škole. (smích)

Kdyby došlo k nejhoršímu, samozřejmě jsme si z toho dělali legraci z 95 procent, ale těch pět procent jsme si říkali – vážně bychom do toho šli. Se zbraní. Já sice nosím celý život delší vlasy a nejsem žádný hipík, ani náhodou, protože já mám svoje přesvědčení, že rakovina, ta taky žere buňky, ale s rakovinou se nesmlouvá, ta se vyřízne. A ti bolševici, to byla rakovina. Za tím si stojím. Vím, že tisíce lidí se mnou nebudou souhlasit. Ale s rakovinou se nevyjednává.

Máte pocit, že vaše generace, která byla přítomna změnám v roce 1989, by měla mít dneska ve společnosti nějakou konkrétní roli?

To je těžká otázka. My, ti iniciátoři? Dneska jsme padesátníci. De facto teď bychom měli takzvaně vyzrávat a být na vrcholu. Ale my jsme bohužel do té politiky nastoupili moc brzy. Ten okruh, který já znám, my už toho máme opravdu nad hlavu. Mezi mými známými, jeden vede noviny, druhý podniká, a tak dále. Takže já jsem říkal – tak pojďme aspoň kandidovat v komunálních volbách. Oni na to – proč? Aby mi nadávali? Už mi nadávali 15 let. Oni mají podobné zkušenosti jako já. Tady je jiná situace, opravdu jiná než v Praze. Takže těm lidem se nechce. Já jsem měl připravenou do komunálních voleb kandidátku, že ten můj bar, jak jsem založil, se jmenuje „Ready“, tak jsem z toho udělal Hnutí Ready. Hnutí připraveni. Na té kandidátce jsem měl několik herců, jeden režisér, který by tam šel. A každý měl čas na rozmyšlenou, jestli s tím bude souhlasit. A každý dostal podmínku – jak tam uvidím jméno, který se mi nebude líbit, tak nebudu kandidovat. A ani jeden člověk neřekl – tak jo, kdy si sednem a jak to uděláme? Tak jsem to odpískal. Teďka mi to všichni vyčítají. Já říkám – kdo z vás za mnou přišel? A mluvím o tom dva roky. Takže z toho nic nebylo.

V roce 1989 jsem byl diplomatičtější, protože jsem bral tu odpovědnost, byl jsem pětadvacetiletý kluk a seděl jsem v parlamentu. Já jsem prožíval každé hlasování, že jsem si byl vědom té síly, za kolik lidí já vlastně hlasuju. A já jsem dostal ty hlasy a to místo ve svobodných volbách, v kterých ti lidi mohli volit. Století předtím umírali na barikádách. A dneska se zeptáte – byla’s volit? A oni řeknou – stejně nic nezměním. Tvoje politický kecy nás nezajímají. Tehdy jsem byl opravdu diplomatičtější a víc jsem to prožíval. A v dnešní době, jak to jde úplně někam špatně, tak si vůbec neberu servítky a když někdo řekne u vedlejšího stolu nebo v kavárně třeba – chartisti, to byli stejně všechno alkáči a narkomani, tak vždycky začnu řvát – omluv se nebo… – Co nebo? – Chceš vidět, co? – No, tak se omlouvám. Protože už mi to začíná vadit.

René Hába (*1965) se narodil v Krnově, kde také nastoupil na gymnázium. Během studií zde založil s přáteli Hnutí Diletant – recesistický spolek, který se věnoval různým kulturním aktivitám v absurdním duchu. Hnutí si získalo členy a sympatizanty v celém regionu i mimo Krnov. Díky Hnutí získal kontakty na místní underground a disent. Studoval národohospodářství na ekonomické fakultě Vysoké školy báňské v Ostravě. Dostudoval v roce 1989, byl při založení krnovského Občanského fóra. Následně se stal poslancem Federálního shromáždění, později Poslanecké sněmovny, za Liberálně demokratickou stranu, jež se v roce 1992 sloučila s ODA. Ve funkci poslance působil do roku 1996, poté se věnoval podnikatelským aktivitám. Dnes žije v Opavě.