Marcel Hájek

v listopadu 1989: student Lékařské fakulty UK v Plzni

v listopadu 2019: lékař

realizace rozhovorů: Miroslav Vaněk, Plzeň, květen 2017 a duben 2018

Co se ti vybaví, když se řekne listopad 1989?

Mně se nejvíc vybaví soudržnost lidí, která nejde udržet dlouhodobě, to si myslím, že je věc, se kterou se dá asi počítat, že prostě všichni furt si nebudou podávat ruce a v uvozovkách se objímat, že to jednou muselo vypršet. Ale v té době se opravdu lidi k sobě chovali hezky, byla tam velká soudržnost, všichni jsme tak nějak táhli za jeden provaz, dost ostře jsme rozeznali bolševiky a ty, co byli proti tomu. To dneska už tak ostře nelze, protože někteří z nich chytli vítr a najednou začali slibovat, a to byli i různí profesoři a docenti na fakultě a podobně, najednou že by s obrovskou radostí v budoucnu dělali něco zcela opačného, než dělali doteďka. Takže najednou všichni si sypali popel na hlavu a snažili se ten život obrátit naruby. To už bylo patrné v celé Evropě. Už to bylo po sjednocení obou německých států, poté kdy Gorbačova vystřídal Jelcin a tak dál.

Někteří lidé si představovali, že všichni se budou mít úplně skvěle a najednou se ze všech stane západ. A to se nestalo. Ale není pravda, že to strašlivým způsobem nepokročilo, mílovými kroky to pokročilo a bez debaty je to pro nás, co jsme neměli přehnané, megalomanské představy a ambice, samozřejmě daleko lepší režim.

A když vezmeš generačně mladé, naopak tvoje děti, tak o listopadu jste si povídali?

Moje děti jsou informované samozřejmě, i náš malej byl teď proti tomu Vondráčkovi na demonstraci, takže jsou informovaní, i dcera i syn a volí úplně stejně, no tak malej ještě nevolil, teď mu bylo 18, ten bude v dalších volbách prvovolič, ale děti jsou na straně mě a mojí ženy. Ale je pravda, že se liší třeba od ostatních dětí nebo jejich vrstevníků. To mi i dcera říkala, že když to nezažili a rodiče jim o tom nic neřeknou, tak jsou úplně mimo. To je taková otázka, někdo říká – ono je dobře, že se tím nebabrají, že žijou nový život. Já si tím nejsem jistý, třeba moji prarodiče říkali, že druhou světovou válku je třeba pořád připomínat, i když jsi to nezažil a je třeba připomínat holokaust a vědět, že tohle tady bylo, co lidé dělali lidem, jak lidi, kteří před tím byli slušní sousedi a přátelé se najednou začali chovat jako hajzlové, svině a vrazi, udavači a podobně, tak na to pořád mysleme a pořád s tím počítejme, povídejme a nenechme to usnout a padnout. To my si taky myslíme, proto o tom mluvíme, ale někdo zase řekne – no jo, ale tak přejme jim šťastný, méně starostný život, nemusí všechno zase znova virtuálně prožívat to, co jsme prožívali my, nemusí virtuálně prožít komunismus. Ale pak jsou z nich ti dobroserové, kteří by všechno všem odpustili a všechno všem dali.

Asi nejsilnější byly moje zahraniční práce. Ostatní probíhá normálně, ten život rodinný, taky to zaskřípalo. S tím mým tehdejším pitím po misích. My i po osmi letech manželství jsme měli manželskou krizi a taky jsme jí ustáli a myslím, že se to prostě občas stane, to nejsou žádné milníky, které by tě ovlivnily. I politická činnost, to šlo volně, pozvolna ta činnost v politické straně. Ale poznání světa, to ti změní hodnoty. Nikdo z nás neprodělal žádné rakoviny nebo něco, to se ti přeskupí hodnoty. Mně se přeskupily hodnoty právě těmi vojenskými misemi a těmi cestami, válkami. Mně se to úplně přeskupilo. Já nedokážu tady na nic nadávat. Nadávám na drobné věci, že tady je přednost zprava a řidič mi nedá přednost zprava. Ale to je jediné, to jsou drobnůstky, střípečky.

Marcel Hájek (*1965) se narodil v Plzni, kde také absolvoval všechna svá studia. V roce 1991 úspěšně zakončil studium všeobecného lékařství na Lékařské fakultě UK v Plzni.  Do roku 1993 pracoval v Anatomickém ústavu LF UK v Plzni, následně až do roku 1998 jako chirurg ve FN Plzeň. V letech 1998–2002 zastával funkci ordináře pro hrudní a břišní chirurgii v Referral Hospital – Princess Marina Hospital v botswanském Gaborone. V letech 2002–2011 sloužil v hodnosti majora jako šéfchirurg a hlavní lékař v polních nemocnicích AČR a NATO v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu. V současné době pracuje u Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje a přednáší na Fakultě zdravotnických studií ZČU v Plzni. V roce 2016 získal magisterský titul z teologie. Je autorem řady odborných publikací a majorem v záloze. Jako dlouholetý člen ODS se angažuje v plzeňské komunální politice.