v listopadu 1989: studentka Pedagogické fakulty v Plzni

v listopadu 2019: soukromá podnikatelka

realizace rozhovorů: Lucie Marková, Veselá, únor a červen 2018

Asi se mi vybaví začátek těch událostí, vybaví se mi, jak jsme doma s tátou poslouchali Svobodnou Evropu, tam jsme slyšeli, co se stalo. A pak si pamatuju neděli večer, svůj odjezd do Plzně na kolej, plná toho, co se bude dít, toho očekávání, že teď už to prasklo a něco se stane. A jak jsem přijela, před kolejí už hořelo pár svíček …  seděly jsme s holkama na pokoji a říkali si, co asi bude. To si pamatuju hodně, ten úplný začátek. A takový ten pocit napětí a očekávání, že teď už do toho opravdu musím jít a musím i riskovat, že mě třeba vyhodí ze školy, když to nedopadne. My jsem to fakt nevěděli nebo možná někteří ano, z dnešního pohledu už vám to musí přijít jasné, že jsme museli vědět, že socialismus v Rusku a v dalších zemích se hroutí, že i tady už je to neudržitelné, ale já jsem to tenkrát takhle nevnímala. Pro mě to byl docela risk, že se půjde proti tomu režimu a že se pokusíme s tím nějak zahýbat.

Takže pocit radostného napětí z jedné strany, že konečně se něco stane, zároveň ten strach, co se stane s námi, když do toho půjdeme a nedopadne to. Vybaví se mi spíš ten pocit než ty konkrétní události. To veliké nadšení, že konečně se toho nenáviděného režimu zbavíme, a že se zbavíme těch lidí, co ho reprezentovali.

To si vůbec netroufnu odhadnout, protože si neumím představit, kam se bude svět ubírat.  Já se trošku bojím závislosti na nových technologiích, myslím si, že je to bude v životě blokovat a limitovat, ale oni si myslí opak, že naopak je to odstartuje, posouvá dál. Já tam vidím jasné stopy závislosti, že bez toho nedokážou žít, ale na druhou stranu to my bez elektřiny už také ne a naši předci to dokázali. Ale vážně, mladí díky internetu a telefonům jenom pořád přijímají vjemy a informace, sami nejsou nuceni nic kreativního vytvářet – i obyčejný referát o zajíci polním Vám na netu v mžiku vyjede v 10 variantách, stávají se pouhými konzumenty, zahlcenými hromadami často bezcenných a zbytečných informací. To mi přijde nebezpečné, že zakrní lidská kreativita, kritické myšlení a mladí lidé se stanou manipulovatelnými mravenečky na šachovnici, jak mocenské, tak osobní a pracovní. Ale možná je to jenom můj staromilský dojem.

Musím říct, že si to netroufám vůbec nějak předvídat a samozřejmě bych si přála pro své děti, aby zůstalo to, co je teď, vydobytá svoboda cestování, ekonomická svoboda, možnost svobodně realizovat svůj životní projekt, nestrádat hmotným nedostatkem, ale zároveň žít ve společnosti, kde ještě platí nějaké hodnoty, která není žraločí, kde jeden druhému není jenom konkurentem a nepřítelem. Společnosti, která je vyspělá po všech stránkách, kde platí zásady udržitelného rozvoje a ochrana životního prostředí se stane prioritou i za cenu snížení životní úrovně.  To bych si přála. A myslím si, že to není úplně špatné a že pořád potenciál k tomu, aby to tak mohlo být, tu je.

Určitě přijetí na gymnázium, přijetí na vysokou školu a její dokončení, seznámení se svým budoucím manželem, narození dětí a překonaná nemoc syna, i to, že jsme se přestěhovali z města na venkov. Moc necestujeme, na to bohužel není čas, a takhle aspoň jsme v prostředí, kde zrelaxujete za hodinu, když přijdete z práce. A také změna profese, musím kupodivu přiznat, že pro člověka, který se duševní prací živil, tak je to docela příjemné, když děláte něco, kde to duševno úplně nevyčerpáte, a přitom je to výtvarně kreativní činnost. Pak máte chuť podívat se na zajímavý film, přečíst si knížku, protože ten mozek je trošku odpočatý. To jsou ty čistě soukromé mezníky, ale samozřejmě listopad 1989 byl také tím velikým mezníkem, a to i pro mě – změnilo se úplně všechno a ty změny se výrazně odrážely i v mém životě.

Cítíte se osobně spokojená?

Myslím, že ano, převládá u mě pocit spokojenosti. Jediné, co mě trápí, že se cítím někdy hodně přetažená, přepracovaná, že je toho na mě moc. Aby se všechno to hezké a pozitivní udrželo, tak to stojí hodně sil. Chtěla bych trochu přibrzdit, ale ten vlak každodenních povinností nějak nemá záchrannou brzdu, nebo jí jenom nemůžu najít. A když už jsme náš rozhovor odvinuly od událostí listopadu 1989, který odstartoval svobodný život, tak musím poznamenat, že stále víc cítím, že svoboda je úžasná, ale někdy i hodně zatěžující, pořád se nám otvírají nové a nové výzvy a možnosti, že ještě tohle bychom mohli zkusit, a ještě tohle zlepšit nebo dokázat. Svoboda vyžaduje velkou vnitřní kázeň, je i v tom, všech možností nevyužít a žít v klidu a tichu, bez neustálého stresu. V další etapě života chci právě na tomto aspektu zapracovat.  Takže teď bych řekla – osobní spokojenost ano, ale jsou tam ještě rezervy! To, co se děje ve světě kolem nás a v naší zemi mě často naplňuje obavami i smutkem, ale můj pocit osobní spokojenosti to zásadně nenarušuje, zastávám názor, že o to pozitivní a dobré ve svém životě se člověk musí snažit v každé době, sám se prát i s nepřízní osudu a okolností. Když mi někdy připadá, že se věci nezadržitelně ubírají nesprávným směrem, vždycky si vzpomenu na ty, kteří museli přežít útrapy válek, bídu, pronásledování nebo jsou nemocní, osamělí, …… jak já se proti tomu mám dobře a v jaké úžasné době žiju! Vím, je to klišé a tahle smířlivost by nás asi daleko neposunula, ale mně to pomáhá…Každý den je nějaký důvod se zasmát nebo se z něčeho zaradovat, jsem v podstatě optimista.

Lenka Hlaváčková, roz. Frolíková (*1971) vystudovala na Pedagogické fakultě v Plzni obor čeština a dějepis, dva roky po škole učila a poté nastoupila do berounského muzea. Z berounského muzea nakonec přestoupila do muzea Dr. Bohuslava Horáka v Rokycanech, ze kterého odešla na mateřskou dovolenou. Po návratu z mateřské dovolená začala pracovat ve sklářské firmě svého manžela, kde působí dodnes.