v listopadu 1989: student Filozofické fakulty UP v Olomouci
v listopadu 2019: lektor v Muzeu umění Olomouc
realizace rozhovorů: Jana Wohlmuth Markupová, Olomouc, duben 2017 a březen 2018
No, to, o co šlo tehdy, to byl pocit té nesnesitelné represe, která byla čím dál brutálnější tím, jak vlastně ten systém byl čím dál bezmocnější a zahnaný do kouta. A když člověk viděl ty tupé ksichty v těch bílých přilbách, viděl ty tupé ksichty ze zpravodajství, ty líbačky… A zároveň tyhle tupé ksichty ve všech těch zelených uniformách a v těch oblecích podivných, které člověku zakazovaly něco číst… Vlastně všechno byl zákaz. A najednou člověk viděl, že okolí už padá, Berlínská zeď, a ono se to stupňovalo rok od roku, až to prostě prasklo. Takže to byla ta opravdu elementární touha po tom žít si svůj vlastní život. A mít ve vedení lidi, kterých si váží. Ale o tom člověk takhle nepřemýšlel – mít ve vedení lidi, kterých si váží.
Ale je jedna věc, kterou nemám promyšlenou, ale já vlastně, když se řekne – to je ta generace lidí, kteří byli v tom 89., já to necítím generačně. Já jsem rád, že jsem tam byl, že jsem to zažil, že jsem pro to mohl něco udělat, byť to byla úplně nepatrná část, ale jsem rád, že jsem se neschovával. Ale zároveň vím, že ve stejné skupině byli i lidi, jako třeba Ivan Langer, za kterého se stydím, takže tito lidé, kteří vlastně částečně byli ksichtama té revoluce třeba v Olomouci, tak jsou mně bytostně cizí.
Nás spojoval věk, ale jinak byl každý jiný. Měli jsme třeba ve skupině holky, které, když to vypuklo, tak přijely třeba z Pardubic, zjistily, že se pořád ještě neučí, že se stávkuje a odjely domů se učit na zkoušky. Nepochopím. A pro mě se najednou ty holky staly úplně bezcennými.
Když přijdou, ptají se a projeví zájem, tak jo. Nevnucujeme jim to. Dcera byla na té akci proti Ondráčkovi poprvé na demonstraci. A byli tam jednak mladí lidé, ale pak tam byli naši vrstevníci, kteří si ten 89. prožili na náměstí jako my, jo? A teď jsme se tam tak vzájemně zdravili a dcera z toho měla obrovskou srandu. Říkala si, kde se to ocitla. Byl tam ten dvojí pohled: cítila, že musí jít, protože je to strašné, viděla ty záběry, ale na druhou stranu se ocitla v nějakém podivném chumlu podivných lidí, někteří nosili vlajky, pokřikovali bravo… (smích) A vypadalo to bizarně, demonstrace je bizár.
No a pak přišly klíče… mně to bylo tak trapné, i před tou dcerou, jo? Protože mě by nenapadlo tam cinkat klíčema. To je právě ten sentiment, kterej mě vlastně sere. Cinkáme, protože se cinkalo v 89., tak vytáhneme klíče a budeme cinkat. Mně to přijde dětinský.
Takže abych to uzavřel, demonstrace mi přijde důležitá, ale prostě nese to s sebou prvky, které jsou mně bytostně protivné. Ale nedá se nic dělat, kdyby to bylo zase nutné…
Na druhou stranu ale vlastně tomu sentimentu rozumím. To je jakékoliv období, které člověk prožije, a je v něm šťastný a uplyne od toho nějaká doba, tak si to člověk idealizuje zpětně, to je přirozené. Lidská paměť generuje jenom to příjemné. A zároveň je to doba, kdy se člověk cítil nějak bezpečně. Ale to ví až teďka. Takže je přirozené, že k té situaci inklinuje, protože si chce v sobě hýčkat to bezpečí, protože teď se cítí nejistý, neví, co bude za hodinu, že jo. Ale teď má jistotu, že od tehdy žil ještě těch 20 let, takže je to bezpečné území.
A mě tohle nebaví. Já jsem ráda, když můžu vymýšlet nové věci, ale sám k tomu inklinuju, a když se u toho načapám, připadám si směšný. Je to evidentně tím, že možná až člověk zesenilní už nebude ty zábrany mít a projeví se to v tak šílené nahotě, že bude jenom sentimentální. A tak když vidím, že by se někteří fakt rádi vrátili do toho 89. roku na té demonstraci, objevuje se to v úplné nahotě.
Jasně, naprosto zásadní samozřejmě byla, to řekne každý, rodina. Ono to zní banálně, ale je to tak. Jakou máte výchovu, jaké je klima v rodině, jak se lidi v rodině chovají, jaké máte vzory, aniž byste si uvědomovala, že jsou to vzory. Druhá věc je, že ta rodina měla nějakou historii, o kterou člověk vlastně zakopával furt, protože se ty věci dědily a byly doma a člověk to považoval za přirozené milieu té famílie.
Oba dva rodiče nás vedli s bráchou k literatuře a k divadlu, měli jsme obrovskou knihovnu. Naši studovali v 60. letech, takže jsme měli všechny knihy z té doby, které už později byly nedostupné. Škvorecký, Kundera a tak. A zároveň naši byli vždycky strašně otevření a jsou doteď, takže jsme se vlastně mohli úplně bezostyšně s bráchou bavit o čemkoliv a oni nám nic nezakazovali.
Druhá věc, která se mi vybavuje, je, že jsem měl dobré kantory ve škole. Ne samozřejmě všechny, ale někteří byli výborní, například naše češtinářka.
Pak tady dole v baráku, kde pracuju, je Divadlo hudby, které bylo strašně důležité v té době. To bylo zkraje 80. let, kdy to sice byl oficiální prostor, ale ve stínu se tam dělaly projekce trezorových filmů, které jsem jinde nemohl vidět. Anebo výstavy, představení. A pak jsem zjistil, že moje žena na ta představení chodila taky, a to jsme se neznali. Takže tohle bylo strašně důležité.
A pak ta svoboda těch devadesátek. To bylo něco, co jsem od té doby nezažil a co se tak kus po kusu odkrajuje a už z toho vlastně nezbylo skoro nic. A z těch devadesátek vlastně žiju tak trochu doteď, z toho pocitu té svobody. A když člověk vidí, co se kolem něj děje, to, co by tehdy nebylo vůbec možné, tak je to vlastně smutné, což je slabé slovo. Je to prostě na hovno.
David Hrbek (*1968) pochází z Olomouce. Po absolvování střední školy nastoupil v roce 1986 ke studiu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, obor český jazyk – angličtina. V letech 1991–1992 absolvoval základní vojenskou službu v Opavě. Krátce pracoval v několika nakladatelstvích. Několik let učil na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Od roku 2000 je lektorem v Muzeu umění Olomouc. Věnuje se literatuře.