Michaela Hrubá

Když tehdy Václav Havel mluvil o tom, že nás to nejtěžší teprve čeká a že to bude trvat několik generací, než se společnost úplně napraví, vyčistí a začne fungovat normálně, tak jsem si myslela, že přehání. Ale ukázalo se, že měl svatou pravdu a dnes to vypadá, že to bude trvat hrozně dlouho. Mám ale naději, že i když dneska všichni nejsou úplně spokojeni s tím, jak funguje mladá generace a i my vidíme, že nám na fakultu chodí spousta studentů, kteří nemají studijní předpoklady a a vyznávají hodnoty zcela jiné, než by si člověk představoval, tak si pořád myslím, že je mezi nimi hodně lidí, kteří to mají nastavené dobře. Takže můžeme doufat, že se společenská elita, která by měla morálně držet společnost a nastavovat jí cestu a priority, se třeba někdy změní.

V téhle souvislosti mě napadla otázka, jak vnímáte sociální sítě a jejich vliv nejen na mladou generaci?

Já sama Facebook ani jiné sociální sítě nepoužívám, ale pochopitelně máme fakultní Facebook. Myslím si, že to prvotní okouzlení, které zde bylo, kdy naši studenti byli schopni a ochotni řešit cokoliv přes Facebook už jsou asi pryč a naučili se s tímto druhem komunikace pracovat. Ale pravdou je, že vliv na ně sociální sítě mají, i komunikace mezi nimi je jiná a jiné je i sbírání informací. Mají pocit, že si přednášky nebudou psát, že stačí si je nahrát a tak.  Hlavním problémem je právě to, jak je nasměrovat, aby šli správnou cestou v hledání informací, aby pochopili, že v momentě, kdy nemají v hlavě nic, nic si nenačtou, nenastudují a nenaučí se základy, tak jim potom velké množství dílčích a neutříděných informací bude na internetu i sociálních sítích k ničemu. Takhle se studovat nedá.

To je hrozně těžká otázka, protože v životě se vám prolíná profesní život s životem osobním, všechny ty věci, situace a rozhodnutí si nesete s sebou. Myslím si, že pro mě bylo hodně důležité, že jsem zůstala tady na fakultě, protože od toho se začalo odvíjet i to, že jsem nakonec skončila v Ústí nad Labem. No a od mého místa na vysoké škole se pak odvíjely další kroky: že člověk šel studovat doktorát, seznámila jsem se s dalším okruhem lidí, potkala jsem tady svého současného manžela a postupně to formovalo celý můj další život. Kdyby ty příhodné okolnosti nenastaly, mohla jsem skončit někde na Lounsku jako učitelka nebo profesorka na střední škole, nebo bych možná dělala úplně něco jiného a můj život by byl jiný.

Když vidíte sebe v roce 1989 a dnes?

Stačí se podívat do zrcadla, to je asi jasné. Ale když se bavím se svými spolužáky nebo s lidmi, kteří jsou ve stejném věku, tak to mají podobné, člověk si pořád připadá stejný. Máte pocit, že se nic moc nemění, ale evidentně se mění. Vším čím procházíte, získáváte zkušenosti, všechno, co musíte překonat, vás nějak utváří a posouvá dál. Asi bych v řadě rozhodnutí z devadesátých let nebyla už tak radikální. Protože zkušenost, kterou uděláte, vám ukáže, že vše není tak úplně černobílé a jednoduché, jak se zdá člověku ve dvaceti.

Jak si představujete budoucnost?

Já si myslím, že když chce člověk něco změnit nebo se v životě správně orientovat, tak musí začít u sebe, u každodenních rozhodnutí a přemáhání své lenosti. Důležité je, aby člověk nemával rukou nad věcmi okolo sebe, které nejsou v pořádku. Nejsou to ty velké činy, rozhodnutí a proklamace jako při nějakém projevu pro akademickou obec, ale je to každodenní lopota a fungování ve světě, kdy dáváte nějaký směr osobním příkladem, tím co děláte, jak se chováte ke studentům… Je to stejné jako u vlastních dětí, protože ty kopírují, co dělají rodiče, jak dobré, tak i špatné věci. Dnes už si troufnu říci, že mému synovi není jedno, co se kolem něj děje, protože celý život vidí, že ani mě to není jedno. A u studentů to je podle mě stejné. Jestli máme mít nějakou budoucnost, musíme každý den, každou chvíli dělat správné věci a nebýt líní.