Jana Hybášková

v listopadu 1989: vědecká aspirantka na Filozofické fakultě UK

v listopadu 2019: velvyslankyně Evropské unie v Namibii

realizace rozhovorů: Petra Schindler-Wisten, Praha, květen 2017 a květen 2018

Vztek. Já jsem neměla sebemenší politické úmysly, když jsem se k té demonstraci připojila. A to, že jsem se ocitla v Mikulandské ulici v čelním střetu s policistou, skutečně bylo dílem okamžiku, nikoliv plánování. A když jsem se musela s milým policajtem prát, aby mě pustil tou škvírou v Mikulandské, tak mě to tak strašně rozčílilo. A opravdu mě to tehdy nastartovalo. Pocit, že si mě v mém vlastním městě si dovolí mlátit policajt vlastní vlády, mně skutečně hnul žlučí. Pak jsem si v nějakém stádiu života vzala Ivana Gabala a v zásadě dodneška vedeme diskusi o jedné věci. Já se přiznám, že patřím k lidem, kteří si myslí, že zločiny komunismu měly být daleko jasněji potrestány. A mám pocit, že mnoho křivd zůstalo neodčiněno. Myslím si, že ta hořkost mnoha z pocitu, že ne všechny zločiny komunismu byly odčiněny, dodnes společnost skutečně sžírá a destruuje a rozděluje. Vedeme o tom doma spory, protože můj muž stojí na té druhé straně, té tlusté čáry.

Já jsem teda měla veliké štěstí, že když jsem byla poslankyní Evropského parlamentu, tak jsme s lidmi z Ústavu paměti národa a z ÚSTRu uspořádali takzvanou Pražskou konferenci a stali jsme se autory Pražské výzvy, který se stal základem rezoluce Evropského parlamentu o evropském svědomí a totalitě. Ta rezoluce Evropského parlamentu se nakonec více věnuje budoucnosti, záležitostem jako je ochrana archivů a stop minulosti, tvorba učebnic a způsob výuky a s tím vznikající síť ústavů paměti národa, ÚSTR a podobně; a hraje významnou politickou roli, protože dneska není možné díky této rezoluci a díky síti těchto ústavů dokumenty zašmelit, ztratit a zničit. Ať přijde jakákoliv vláda v sousedních zemích, ty instituty existují.

Já když jsem byla mladší, tak jsem považovala za privilegium, že žijeme v tak šťastné době a míru, a měla jsem plán, že dětem nebudu kazit život věčně tím, jak my jsme měli zamlada všechno strašný.

Potom ta mladší holčička tím, že mohla chodit na International School of Prague, se skutečně dostala do úplně jiného intelektuálního prostředí a začala přemýšlet a začala se na dějiny ptát. Ona se velice silně a jasně deklaruje jako „international“. Dokonce i založila nějakou skupinu Czech Internationals, což jsou lidé z celého světa, kteří jsou Czech, ale jsou z international. Pro ni je strašně velká hodnota udržet maximální otevřenost českého prostředí. Spousta jejích kamarádů jsou z Kazachstánu, Singapuru, Indie, opravdu z celého světa. A věří, že se mnoho věcí v 21. století bude dát překonat tím, že si ponesou hodnoty svých zemí. Ale zároveň to budou lidé, kteří žijí mezinárodně. A pro ni je reflexe komunismu v tom nedovolit, aby se země uzavřela, nedovolit, aby se české prostředí uzavřelo. Strašně se snaží podporovat všechny možné aktivity pomáhající Romům a všechny možné multietnické aktivity v českém prostředí a snaží se sem přinášet prostě tuhle linku a rovinu otevřenosti.

Starší dcera, a to mě nejvíc překvapilo, z té je poměrně dost surový aktivista. A podporovatel svého otce, kampaňový agent. Dneska člověk s dostudovanými evropskými právy, s nesmírně vědomým politickým proevropským naladěním a s velmi jasným vědomím evropského směřování a vnitřně s velmi silným antikomunismem. Takže já jsem strašně překvapená, protože jsem vůbec neplánovala, že bych měla děti, které jsou politicky a společensky aktivní.

My jsme byli velmi introvertní, velmi nespolečenští, velmi neveřejní, velmi uzavření, protože jsme se prostě báli. Takže já bych nikdy o sobě ve svém dospívání a dokonce i v době, kdy jsem už si sahala na PhDr., neřekla, že budu někdy veřejně působit, mluvit, ovlivňovat věci. Druhá věc je, že by mě určitě nebylo napadlo, že budu mít děti, které mohou studovat na mezinárodních školách a být mezinárodní. A přes ně sebe nesmírně obohacovat. Vždycky jsem chtěla být cestovatelkou a to se mi splnilo. Cestovatelství a taky světoobčanství. Tak to jsem ráda, že se podařilo, že svět je dneska globální a že v něm můžeme být a můžeme být aktivní.

Jana Hybášková (*1965) vystudovala arabistiku na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1991 až 1997 působila na Ministerstvu zahraničí ČSFR a ČR. Poté působila jako velvyslankyně České republiky, nejprve do roku 2001 ve Slovinsku, následně 2002–2004 v Kataru a Kuvajtu. V letech 2004 – 2009 byla poslankyní Evropského parlament za SNK – Evropských demokratů, jíž se stala předsedkyní. V Evropském parlamentu byla členkou zahraničního výboru a předsedkyní delegace pro vztahy s Izraelem. Od roku 2006 byla členkou řídícího výboru Světového hnutí za demokracii. V roce 2008 založila Evropskou demokratickou stranu a byla její předsedkyní až do zrušení strany v prosinci 2010. V roce 2009 se s ní neúspěšně pokoušela o znovuzvolení do Evropského parlamentu. V srpnu 2009 ohlásila KDU-ČSL, že Hybášková povede krajskou kandidátku do předčasných voleb v Královéhradeckém kraji.  V březnu 2010 si s předsedou KDU-ČSL Cyrilem Svobodou vyměnila místo v čele kandidátky. V letech 2011 až 2015 působila jako velvyslankyně Evropské unie v Iráku, od září 2015 působila na stejné pozici v Namibii. V současnosti působí na Ministerstvu zahraničních věcí ČR jako vládní zmocněnkyně pro mezinárodní organizace.