Milan Kratochvíl

Oni jsou jiní, úplně jiní, ale když o něco jde, schopnost domluvit se, komunikovat, je možná lepší, než byla ta naše. Mají sociální sítě a jsou schopní zorganizovat skupinu lidí, kteří mají názor. Oni teda většinou nepotřebují, ale když potřebují, tak dokážou být rychle velice kreativní, vymyslet ty věci okamžitě.  Možná jsme v té době byli taky takoví, ale oni jsou díky moderním technologiím ještě svižnější, někdy až klipovití…

Ale mentálně?

Mentálně? Jak kdo. Obecně bych řekl, že mentálně jsou z určitého pohledu víc dětinští. Oni naštěstí nezažívali problémy, které jsme zažívali my, takže nikdy nebyli konfrontováni s tím, že nemůžou říct svůj názor, že musí něco zamlčovat, že se musí přetvařovat na veřejnosti, aby někde něco. Tohle oni nezažili. Na druhou stranu jsou určitě dospělejší v tom, že si uvědomují, že jejich život je jenom v jejich rukou, že vlastně dneska si nemůžu nalajnovat – jdu na tuhletu školu, vystuduju tohleto, budu dělat tohleto. Že dneska už vidí, že existuje nějaký trh práce. Oni si to možná neuvědomují, nepřipouštějí. Ale když jsou s tím konfrontovaní a už potom mají rozhodovat, tak určitě i pod vlivem rodičů přemýšlejí nad tím, jaká bude jejich budoucnost, což má ale potom poněkud paradoxní dopady v tom, že možná třetina studentů v nástupu do čtvrtého ročníku vůbec neví, co bude dělat. Protože dneska s těmi možnostmi tak nějak tuší, že ono ani tak nejde o to, jakou školu vystuduju, protože můžu skončit někde úplně jinde. Já to vidím třeba u zetě, který vystudoval stavárnu a dneska dělá v bankovnictví.

Bavíte se o 17. listopadu se svými dětmi? Jak oni to vidí?

Oni to berou jako samozřejmost. My se o tom někdy bavíme, ale oni to berou jako přirozenou součást dějin svého otce a matky, kteří se v tom roce seznámili a kteří se v tom angažovali. Moje děti, chvála bohu, jsou obě pravicově konzervativně nastavené, takže nemají žádné úlety, že by říkaly: Tati, prosím tě, cos to tenkrát boural? Oni možná by mě řekli: Proč jste to nezbourali úplně celé? Oni chápou svět jinak, chápou ho jako svět otevřený, když chci, tak… Mladý měl teďka děkanské volno a on se vezme a říká: Tati, jedu do Janova tak na čtyři dny. Já říkám: Proč? A on říká: No, protože jsou tam zlevněné jízdenky, a ještě jsem tam nebyl. A jede na čtyři dny do Janova… Uf, mně padne brada, jsem člověk, který má rád jistoty, takže ho nerad pouštím, navíc samotný, bez holky, prostě jenom tak si vyrazit do Janova. A na druhou stranu si říkám: Pánbůh zaplať za to, že ta možnost je, že se prostě může vzít a vypadnout.

Rok 1989, 1990. To jsem se seznámil s manželkou, padlo to tadyhle a dostal jsem se na vysokou školu. A tím pádem se mi otevřela kariéra. Tím pádem jsem mohl začít dělat, co jsem chtěl, tím pádem jsem začal studovat historii a to už mně potom přivedlo k všemu ostatnímu. Manželka k dětem, historie potom k novinařině, ale i k těm mým knížečkám a k výstavám a ke kronice. Čili to byl největší mezník. A umřel mně táta. To je období, které je tak nacpané emocemi, že jedny vzpomínky vytlačují druhé. A kromě toho 89. to byly noviny, období politiky a hlavní přelom byl rok 2010 a ta moje nemoc, která je svým způsobem požehnáním.

Jak s tím bojujete?

Ty panické ataky mají příznaky à la infarkt. S první atakou mě okamžitě odvezli, natočili mi EKG a řekli: Něco málo tam je, ale infarkt to není. A potom začalo hubnutí, takže zase vyšetření slinivky a všechno možné. Tenkrát jsem pochopil, že kdybych lépe odbourával alkohol, to jest kdybych neměl ty ranní kocoviny a věděl, že mně alkohol pomůže, tak je ze mě notorik. Ale alkohol mně bohužel pomáhal vždycky jenom na chvilku a druhý den byl ještě horší, takže se ze mě tím pádem notorik nestal. Nakonec mě teda začali léčit. Naštěstí tam byli tak skvělý doktoři, že nás dokázali vyburcovat, abychom si řekli: Já nechci takhle dožít do konce, já se do konce života nechci potácet v bolestech a v nevědomí, co mně je. Takže já vím, že když mám infarkt, že to je ta moje nemoc, je to ten můj infarkt. (smích) Problém je v tom, že to ví hlava, ale tělo podvědomě reaguje tím, že jestliže mě začne bolet u srdce, tak tělo šetří kyslíkem, začne vyplavovat adrenalin, dostává obrovské dávky vnitřních látek, které rozhazují jeho fungování. A já se s tím musím nějak srovnat. Relaxovat, dýchat. Měl jsem období, že když přišla ataka v noci, tak jsem se, sotva dechu popadaje, v dešti, v plískanici, ve sněhu vzal a chodil jsem deset kilometrů, dokud to tělo neposlechlo. Čili boj s tou nemocí není nikdy dokonaný a nikdy nevím, kde skončím, ale (klepe na dřevo) teďka vedu…

Ale teď se usmíváte, takže jste spokojený?

Teď jsem, určitě. Jsem na místě, kde chci být, a mám kolem sebe lidi, které chci mít, a vztahy, které chci mít. Mám hodného ředitele a kamaráda. Mám spoustu kamarádů, přátel, skvělou manželku, šikovné děti…