Yvona Kreuzmannová

To je docela zajímavá generace, každý je úplně jiný. Jsou tam pořád ti, kteří usilují o vzdělání a strašně se snaží přes to vzdělání dostat někam dál. A pak je druhá část mladých lidí, kteří jdou rovnou do praxe. Kteří si to vzdělání začnou doplňovat, až když mají nějakou praxi. A já ze své životní zkušenosti vím, že to funguje, že obě cesty jsou správně. Moje obě děti si vybraly tu druhou a já jsem strašně zvědavá, jestli mají tolik v sobě energie, jestli si budou chtít to vzdělání ještě doplňovat.

Oni se mnou sjezdily celý svět, když byly malé, takže mají obrovský respekt k různým barvám pleti a různým kulturám. Mají to vlastně přirozeně, protože zažili slumy, zažili složité situace i ty hezké. Nemají iluze. Spousta dětí má iluze, jak je to někde jinde lepší. Oni vědí, že není, že je u nás pořád úplně v pohodě, váží si České republiky. Myslím, že mají i určitý pocit národní hrdosti. A nedávno můj syn mi najednou řekl – Mami, kamarádi tě slyšeli v médiích a říkali, že seš fakt dobrá. Takže najednou takovou oklikou jim to dává i pocit hrdosti na matku. Neřeknou to úplně napřímo, ale vlastně tam takový pocit je. Nakonec dcera mi teď sdělila, že si chce změnit jméno po mně. Ale celkově cítím, že té generaci chybí vzory, fakt jim chybí vzory.

První, když jsem si sama dokázala vybojovat přijetí na gymnázium, protože to vypadalo, že po základní škole mě vůbec nikam nepustí. Sama jsem si to obtelefonovala, táta byl v cizině, máma tomu nerozuměla, tohle jsem si vydobyla sama. To jsem byla na sebe poprvé pyšná. A pak druhý milník určitě, když jsem se dostala na AMU. A vlastně tehdy jsem si uvědomila, že mám v sobě nějakou obrovskou vůli, že když něco chci, tak toho prostě dosáhnu, i když to někdy trvá pár let. To byly asi dva nejdůležitější milníky, protože tím jsem se dostala k oboru, který celý život sleduju. A je to super. Možná ještě třetí mezník, takový složitější, když jsem roce 1992 dostala pozvání do Ameriky a měla jsem tu drzost ho přijmout a neumět anglicky.

A osobní milníky?

To je složitější. Asi to hodně souvisí s tím, že jsem případ totálního workoholika, který dělá všechno moc na sto procent. Což se musí nutně negativně odrazit v soukromých vztazích. Takže asi nádherných prvních pět let manželství s Kreuzmannem. A asi ten druhý soukromý zásadní mezník pro mě bylo, když se mi narodily děti. I s tím těžkým rozhodnutím, že všechno potáhnu sama. Tohle mi úplně změnilo život a dalo mi to novou přidanou hodnotu do života. A fakt jsem šťastná, že je mám a vůbec toho nelituju. Zjistila jsem, že fakt ženská vydrží všechno.

Já si myslím, že jim to dětství, to cestování dalo mnohem víc než všechny školy dohromady, že zažili se mnou dobré i zlé, zažili se mnou složitosti na cestách, zažili nádherné cesty, mají na ně krásné vzpomínky. Nedávno mi dcera připomněla jeden moment, když říkala – Víš, kdy jsem měla největší hrůzu? Když jsem věděla, že přestupuješ v Belgii a na letišti byl ten výbuch. Mě to tehdy minulo o hodinu. Já jsem šla přesně tou halou, kde to bouchlo, docela tehdy velký masakr. A ona věděla, že tam přestupuju. Říkala mi pak – Já jsem byla úplně v háji, ty jsi seděla v letadle, měla jsi vypnutý mobil, a já jsem furt zkoumala, jestli tohle letadlo ještě odletělo nebo ne. Nebo jestli jsi byla v tom davu, kde to bouchlo. Nebo se mi stalo v Keni, že jsme bydleli blízko obchoďáku, chodili jsme tam nakupovat, který teroristi obklíčili a dost lidí tam postříleli. Je to zvláštní pocit. V Burkině Faso, tam byl jeden útok vlastně rok předtím, než jsem tam odjela. Ale ani tohle mě neodradí. Já vždycky říkám, že když se něco má stát, tak se to stane. Náhoda je nevyzpytatelná.

Já jsem spokojený člověk. Já jsem spokojená a snažím se to přenášet i na své okolí, na rodinu i na svůj tým, aby se netrápili blbostmi, aby neřešili hlouposti a aby si našli vždycky svoji cestu. To je hrozně důležité.